Sborový den

V neděli 25. února 2007 jsme měli možnost poslechnout si zážitky a zkušenosti z třítýdenního pobytu Anny Lavické a její rodiny v Rumunsku. Sestru tam pozvali coby hostující farářku v červenci 2005 do české vesnice Peregu Mare neboli Velkého Peregu.

Tato svérázná vesnice se nachází na velmi úrodné nížině, její ráz je hodně balkánský a zajímavostí je, že jsou v ní tři kostely: český evangelický kostel (jehož zajímavostí je nezvyklý 5-úhelníkový půdorys), katolický kostel pro velkou německou menšinu, která zde byla do války, a řeckokatolický kostel. Pravoslavná církev, k níž náleží většina rumunského obyvatelstva, zde má pouze modlitebnu. A něco z historie: k řecko-katolickému vyznání se hlásí Rusíni, jež přišli jako osadníci do Peregu Mare ze Zakarpatské Ukrajiny; po nich následovali Němci se svým podnikatelským duchem, kteří od nich postupně skoupili všechnu půdu. Okolo roku 1860–1865 dorazila česká skupina od města Čáslavi, které bylo za vlády Rakouska Uherska nabídnuto nejen chránit hranice, ale také získání velmi úrodné půdy a slušného platu.

Původní modlitebnu měli v budově, která je dnes využívána jako fara a sborový dům. Český evangelický kostel rozestavěli roku 1942, dokončit se jej však podařilo až roku 1965. Proč? Po druhé světové válce totiž česká vláda nabídla, aby se Češi vrátili a osídlili prázdné Sudety. Tehdy odešla asi třetina lidí české národnosti. Protože ale tehdy existoval strach z navrácení Němců do Sudet, další je již nenásledovali a zůstali v Rumunsku. Do 70. let v Peregu Mare fungovala také česká škola. Nyní děti rozumí česky, ale mezi sebou mluví rumunsky. V současné době zde trvale žije asi 70 Čechů. Mezi odlišnosti s našimi vesnicemi je např. také to, že auta mimo léto jezdí po chodnících, protože silnice jsou ve velmi špatném stavu. Domky v Peregu jsou přízemní, s okenicemi a vinnou révou u vchodu. V jídle se často vyskytují doma vypěstované lilky, baklažány a velmi tučná jídla. Nezvyklý je také místní hřbitov, který svou výstavností a luxusností kontrastuje k jinak velmi chudému a skromnému životnímu stylu. Setkávají se na něm 4 národnosti, každá ve své části: rusínské, české, německé a rumunské hroby.

Manželé Lavičtí nám také fotografiemi přiblížili i další část svého putování, navštívili Temešvár a také Banát, kde pobyli v českých vesnicích Svatá Helena a Einbenthal. V plánu měli také návštěvu dalších českých vesnic: Gernik a Bigr, což se jim však kvůli začínajícím záplavám nepodařilo uskutečnit. Upozornili nás také na německou vesnici, v níž nikdo nebydlí a domy jsou udržovány jen kvůli rekreaci – mrtvá vesnice. Na českém Banátu se říká, že osmnáct let je vstupenka do Čech a mnoho mladých mužů se po dosažení tohoto věku vydává za prací do Čech, nejčastěji do Sokolova či Mostu a domů se vracejí jen pro nevěsty a za rodiči, zakotvují však čím dál častěji v Čechách.

Ludmila Fuksová

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.