Talár

Milé sestry a milí bratři! V Našem časopise – v rubrice „O čem jedná naše staršovstvo“ jste se dočetli, že staršovstvo rozhodlo, že mám „vykonávat bohoslužby v bílém taláru se štolou v souladu usnesením 3. zasedání 31. synodu ČCE“.

Do „bohoslužeb“ staršovstvo nepočítalo pohřební shromáždění – pohřeb asi není vhodná příležitost k tomu, aby se zkoušelo něco nového. Výjimkou jsou v souladu s usnesením Synodní rady, které provádělo zmíněné usnesení synodu, také celocírkevní a seniorátní shromáždění (jako je např. instalace) a ekumenické bohoslužby (kde má být podle liturgického oděvu poznat, který duchovní patří ke které církvi).

Mohu poctivě říci, že staršovstvo o té věci rozhodlo z vlastní iniciativy a že jsem na členy staršovstva žádným způsobem netlačil, spíše jsem působil opačně – vyzýval jsem k větší diskusi na toto téma a k případnému uspořádání anketního průzkumu ve sboru. Doufám, že rozhodnutí staršovstva necítíte pro sebe jako něco citlivého či závažného, co staršovstvo rozhodlo za Vás. Staršovstvo považuje za důležité, abyste byli seznámeni se zmíněným usnesením synodu i s materiálem, který o této otázce vypracovaly společně Poradní odbor teologický a Poradní odbor liturgický ČCE.

Na základě vypracovaného stanoviska se 3. zasedání 31. synodu ČCE usneslo takto (Usnesení č. 29):

1. Synod ukládá synodní radě, aby rozeslala do sborů dokument č. 19/12 o liturgickém oděvu připravený PO teologickým a liturgickým.

2. Synod usnáší, že

  1. černý talár s bílými tabulkami je i nadále standardním liturgickým oděvem v ČCE
  1. liturgický oděv může nosit každý, kdo v souladu s řády ČCE předsedá bohoslužbě
  1. přípustnou odlišností od standardního liturgického oděvu je bílý talár (alba) a štola v příslušné liturgické barvě.
  1. rozhodovat o užívání liturgického oděvu je oprávněno staršovstvo příslušného sboru.

Zde přikládám výtah z dokumentu, který vypracovaly poradní odbory ČCE teologický a liturgický. Kdokoli by o tom chtěl dále hovořit, nechť se směle obrátí na mě.

Daniel Heller, farář

Předběžné poznámky:

Ve sledované otázce je třeba rozlišovat: oděv jako znamení příslušnosti k duchovnímu stavu; nosí se i v běžném životě, nejen při bohoslužbě. Jde o uniformu, podle které lze ihned poznat, že dotyčný je farář.

Liturgický oděv je používaný jen při bohoslužbě. Jeho funkcí není předně zvýraznit zvláštnost jeho nositele, nýbrž vyzvednout zvláštní povahu bohoslužebné slavnosti. To je podtrženo různými oděvními prvky pro různé liturgické příležitosti (časy) a pro různé liturgické role a pro různá stadia bohoslužby. I tyto vnější prvky mají ozřej-movat dramaturgii liturgického slavení jako několikavrstev­ného dění.

Žádný liturgický oděv není zcela původně křesťansko-církevní.

Černý talár a tabulky

Černý talár byl původně nejspíše akademickým oděvem. Reformační církve tím naznačily, že výklad Božího slova a vedení obce vyžaduje určité vzdělanostní předpoklady. Probuzenecké (svobodné) církve však postřehly slabinu tohoto pojetí; výklad Božího slova a vedení sboru vyžaduje ještě jiné, hlubší předpoklady, než jen vzdělání. Jde o vnitřní povolání. Proto vysílají na kazatelny muže (někdy i ženy) v občanském oděvu.

V pruských zemích byl černý talár nařízen výnosy Viléma III. v letech 1811 a 1817 a dodnes je v Německu chráněn ústavou. Jednoznačně šlo o odznak příslušnosti k určitému veřejnému stavu. V Prusku byl v té době zaváděn jednotný oděv nejen pro faráře, ale stejně tak pro rabíny, právníky, profesory, poštovní, lesní a báňské úředníky a pohřební zřízence. Jednotná černá barva (vlastně ne-barva), společná pro státní úředníky, profesory, soudce a faráře snad měla vyjádřit veřejně-nadosobní charakter úřadů, jejichž nositelé jsou zavázáni vědecké pravdě, právu a spravedlnosti, pravdě Boží. Vilém III. nařídil černý talár, aby sjednotil praxi církví na svém území, jež byla rozkolísána vlivem osvícenských experimentů, částečně s odvoláním na nejednotnou praxi některých luterských církví. Vilémovo nařízení nezůstalo bez kritiky.

Tabulky jsou buď pozůstatkem štóly (viz dále) nebo velkého krejzlového límce.

Bílý talár (alba) a štóla

Původně výraz „alba“ označoval spodní oděv (tuniku), přes který se přehazoval volný plášť (kazule). Až do 6. století byla tunika občanským oděvem mužů i žen, zhotovována byla ze lněného plátna bílé, resp. přírodně šedé barvy.

Bílá barva má v bibli velké zastoupení – odkazuje ke vzkříšení, novotě života, k pravému světlu, a zvláště ke křtu, kde souvisí s „oblékáním Krista“: pokřtěný člověk obléká bílé roucho na znamení znovuzrození – svlečení starého a oblečení nového člověka. Bílé roucho podle této symboliky patří všem pokřtěným.

Vzhledem k tomu, že alba (na rozdíl od taláru) nebyla výrazem či odznakem stavu nebo úřadu, mohou ji tradičně oblékat při bohoslužbách všichni „účinkující“ (kazatel, lektor, varhaník, učitel nedělní školy, zpěváci, kostelník – tak tomu je i v některých reformačních církvích).

Štóla je obvykle (ale zřejmě sekundárně) zdůvodňována odkazem k Mt 11,29n (jho Kristovo) či k L 15,5 (ovečka na ramenou). Západní církev chápe štólu (která původně asi byla vskutku insignií úřadu diakona a kněze) jako znak výkonu úřadu, tedy funkce: mimo liturgii se štóla nenosí, přehazuje se ovšem i přes občanský oděv v případě, že se vysluhuje svátost mimo bohoslužebný prostor (např. u lůžka nemoc-ného). V každém případě štola souvisí s liturgickou rolí a úřadem. Nelze ji rozhodně chápat jako ozdobu, jejíž barvu střídáme podle období, a která má – podobně jako kravata – zpestřit jinak fádní, bílou albu.

Současná diskuse a argumenty

Některé církve navazující na reformaci užívají již delší dobu talárů bílé barvy (Jednota bratrská, Evangelická církev metodistická aj.) nebo neužívají talárů žádných.

Rozhodnutí některých evangelických církví buď přímo umožnit, nebo na zkušební dobu povolit alternativu „černý“ nebo „bílý“, je důsledkem faktického stavu v církvích – poměrně velká část ordinovaných v Německu (některé zemské církve udávají 10–20 % kazatelů) užívá buď albu a štólu, nebo alespoň talár se štólou.

Jaké se objevují argumenty:

vnímání barev se mění, je podmíněno sociokulturně a neexistuje žádné zásadní teo-logické zdůvodnění kterékoli formy: bylo by projevem pustého zákonictví, odporujícího křesťanské svobodě i zásadě ecclesia semper reformanda (církev musí být stále reformována);

• černá je „barvou“ smutku, evokuje spojitost s pohřbem;

• černá se nepovažuje za barvu, spíše představuje absenci jakékoli barvy;

• radost účastníků bohoslužby spíše vyjadřují pestré barvy; bohoslužby se „nekonají“, nýbrž „slaví“, a to celým shromážděním;

• černý talár je i není „starobylou protestantskou tradicí“, jeho jednotné zavedení bylo projevem byrokraticko-unifikačních snah Viléma III. ;

• rozvinuté ekumenické styky umožňují poznávání bohatství jiných liturgických tradic;

• mění se vztah k barvám – např. monotónní šedivá tvář měst se mění v barevné palety; společenské, a tedy důstojné oděvy již dávno necharakterizuje jen černá a bílá; barva se uplatňuje i v novodobých komunikačních procesech (reklama, loga, barevná schémata, samozřejmost barevné televize a filmu);

• inkarnačně zakotvený důraz (s ohledem na to, že i Bůh na sebe vzal lidskou podobu, se vším, co k tomu patří) na celostnost lidského vnímání: liturgické úkony a popostoje zahrnují celého člověka, projevují se rovněž tělesně a smyslově;

• obava z nadbíhání katolicismu je nemístná: tam platí kanonizovaná neměnnost forem, zde však svoboda a pluralita: „K pravé jednotě církve stačí souhlas v učení evangelia a ve vysluhování svátostí. A není potřebí, aby byla všude dodržována stejná lidská ustanovení anebo obyčeje a obřady zřízené lidmi…“ (Augsburské vyznání, čl. VII).

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.