Jiří Pavlík a Slobodan Nešovič

10. prosince 2010 jsme se v našem kostele rozloučili s panem Jiřím Pavlíkem, který se narodil 9.4. 1932 rodičům Heleně a Adolfu Pavlíkovým jako jediné dítě. Oba rodiče vyrostli v sirotčinci, přesto dokázali svého syna vychovat v lásce a dovést jej zdárně do dospělosti.

Pan Adolf Pavlík, holič a kadeřník, byl posledním živnostníkem v okrese Frýdek-Místek, proto také neměl Jiří Pavlík lehký start do života. Narodil se v Ostravě; když mu bylo 9 let, přestěhovali se jeho rodiče do Kunčic pod Ondřejníkem, kde žil až do roku 1981, kdy se se svou rodinou přestěhoval do Val. Meziříčí.

V devatenácti letech onemocněl pan Pavlík cukrovkou. Nemoc mu zabránila věnovat se aktivně tenisu, který hrával závodně. Později nemohl už vůbec hrát pro zhoršující se zrak. Po ukončení průmyslové školy pracoval jako technik v závodě MEZ až do odchodu na důchod. Své postižení nesl těžko, ale nikdy neusiloval o invalidní důchod, práce ho těšila. V důchodu měl velký zájem o technické věci, ale i zde jej při čtení limitoval zrak.

V roce 1958 se bratr Pavlík oženil s manželkou Danou; vychovali spolu dceru Helenu a syna Ivoše. Své děti, a čtyři vnoučata, se kterými svým dětem s manželkou pomáhali, měl pan Pavlík velice rád, rád s nimi a se svým pejskem trávil čas. Několikrát za rok však také jezdil na srazy se spolužáky ze ZŠ v Kunčicích. Pan Pavlík pěstoval přátelské a sousedské vztahy, v paneláku, kde s manželkou žili, hlídali rádi děti svým sousedům.

Bratr Jiří Pavlík zemřel 7.12. 2010. Podle vlastního přání je pochován na hřbitově v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Při rozloučení s br. Pavlíkem jsme četli z Ježíšovy řeči o Dobrém pastýři (Jan 10,7–16) a apoštolovu úvahu nad stvořením, které společně trpí, jakoby pracovalo (sténalo) k porodu (Ř 8,18–25). Není to snadné, když se člověk setká s utrpením uprostřed svého života, když nemůže dělat to, co by chtěl, musí se vzdát svých zálib nebo snů. Pomalejší životní tempo má však jednu výhodu: člověk má víc chvil ticha a rozmýšlení, a možná se tak může lépe připravit na setkání s Bohem, který na nás čeká jako dobrý Otec na své děti.

8. prosince 2010 jsme se v našem kostele rozloučili s panem Slobodanem Nešovičem, který byl pravoslavného vyznání. Narodil se 30.3.1954 v obci Suvido v oblasti Tutyn v dnešním Srbsku jako třetí z pěti sourozenců. Se svou rodinou a svou domovinou byl vždy úzce a bytostně spjat, byť žil již dlouho v České republice.

Už v raném mládí začal pracovat jako malíř pokojů a pomáhal tak svým rodičům. Hodně pracoval v zahraničí, po celé východní Evropě – hlavně ve Slovinsku, v Rusku, pak v ČSSR. Zde ve Val. Meziříčí se seznámil s Hanou Drápelovou. V roce 1986 se jim narodil syn Michajlo v roce 1989 syn Danijel. Žili takříkajíc na střídačku zde a v bývalé Jugoslávii, kde byla za Titova režimu větší svoboda i lepší podmínky.

Pan Slobodan měl jakoby dvojí domov. Svou rodnou zemi měl velmi rád, ale tady v Československu (v ČR) netrpěl. Snažil se brát život pozitivně. Byl velmi přátelský. Mezi lidmi byl oblíbený a usměvavý, jakoby se na lidi ve městě neuměl mračit.

Slobodan měl své pevné místo také v komunitě lidí z bývalé Jugoslávie, kteří se zde ve VM scházeli. Tomuto společenství se naštěstí vyhnula nenávist, která se mezi národy bývalé Jugoslávie šířila. Když pana Slobodana chtěl někdo politicky vyprovokovat, nedal se – byl mírný, snažil se věci vysvětlovat a spory řešit bezkonfliktně.

Mnozí jej znali také jako vášnivého sportovce. Rád hrál volejbal a sblížil se tak s dalšími lidmi, některým lidem velmi blízký, jako sourozenec.

Bratr Slobodan Nešovič byl pochován v rodném Srbsku. Jeho synové však chtěli umožnit všem, kdo jej zde znali, aby se s ním rozloučili. Při této bohoslužbě Slova jsme četli z proroctví Jeremiášova (29,11–15) o novém domově, který přesídlencům zaslibuje Bůh, který má s námi lidmi dobré úmysly a chce nám dát naději do budoucnosti. Nad textem z Matoušova evangelia (6,19–21+25–34) jsme si připomněli, že nám Ježíš představil Boha jako nebeského Otce, který se o nás stará tak, že nemusíme mít starost o svou budoucnost. Pan Slobodan byl milujícím otcem. Neměl cíl něco vybudovat, ale žít. Dobře věděl, že „každý den má dost svého trápení“. Míra našeho zajištění na této zemi je asi vždy otázkou diskuse a domluvy, může však být i místem neshody. Myslím si, že jeho životní postoj byl blízký Ježíšově výzvě a že může být svým způsobem inspirací i pro nás, pro naši společnost, náš život a životní styl, ve kterém stále budujeme a sháníme a život nám někdy protéká mezi prsty (budujeme velké domy, ve kterých s námi pak děti nechtějí bydlet; majetek je nám často spíše přítěží, a do hrobu si jej člověk nevezme). Ježíš nás určitě nevyzýval k nezodpovědnosti; i pan Slobodan se staral, myslel na druhé, byl velmi pracovitý, své řemeslo dělal poctivě. Jeho životní postoj byl vidět na jeho vztazích.

Při pohřebním rozloučení jsem poděkoval Slobodanovým synům za příležitost k rozloučení, kterou lidem poskytli, a za jejich zralý postoj a jednání, které může být inspirativní i pro nás starší: nejen, že všecko zvládli ve velké časové tísni zařídit, ale především, že v hrozné situaci nevyléčitelné nemoci a umírání svého tatínka poznali pravý čas, a že v tom smutku a hrůze dokázali zahlédnout i kladné věci, jak to sami vyjádřili: že se jejich tatínek netrápil, ač by prognóza jeho nemoci tomu nasvědčovala; že se s ním mohli rozloučit ti, kteří chtěli – a že bude moci být nakonec pohřben ve své rodné zemi, která mu byla drahá.

Daniel Heller

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.