Sborový den 28.1.

Hledání a nalézání, aneb cesta faráře bylo téma odpoledního povídání s bratrem farářem Jaroslavem Vodou, který k nám přijel se svou ženou Annou.

Po studiu praktické teologie ve Skotsku jsem si uvědomil, jak důležitá je připravenost k rozhovoru s lidmi v různých situacích. Nemůžeme používat příkazy. Pokud chce farář pomoci druhým, musí si udělat nejdřív pořádek sám v sobě – říká farář Voda. Zkusím se tedy vrátit sám ke svému počátku duchovenské služby. První motivy přišly z dětství. Narodil jsem se v roce 1930. Tatínek pocházel z velkého statku v Horních Vilémovicích a měl 6 starších sester. Pěstovala se tu poslušnost, vážnost, skromnost a pracovitost. Tatínek pak koupil malou usedlost 2 km od Třebíče, kam jsme chodili do kostela. Od pondělka do čtvrtka se chodilo na pole. Bylo to únavné a tíživé žití. Já a moji dva mladší bratři jsme museli pomáhat. Měli jsme rádi povídání. V kostele pak všichni seděli potichu a poslouchali. Napadlo mě, jako kluka, že budu farářem, abych mohl mluvit k lidem a oni mě poslouchali. To byl asi první impuls ovlivnit lidi, aby žili radostněji. Příbuzní z Vilémovic o svém faráři povídali a někdy si z něj i utahovali. Kázání v té době byla vždy přísná a dlouhá řeč.

Když jsem se dostal do konfirmačního údobí, začali jsme kritizovat i my. Kritizovali jsme dospělé, poměřovali jsme lidi ze všech stran. Z toho jsem se poučil a od té doby lidi netřídím. Rozhodl jsem se studovat teologii a těšil se na fakultu, že tam se to vše dozvím. Maturoval jsem v problematickém roce 1948 a po nástupu na fakultu jsme měli hned první týden povinné politické školení – intenzivní kurz. Byla to těžká doba, se kterou jsme se vyrovnávali různě. Velikou radostí pro nás bylo úmrtí Stalina, až na nás uklizečka žalovala, že nejsou studenti dostatečně smutní. Poté zemřel Gottwald – to bylo až příliš štěstí. Museli jsme zpívat Internacionálu, ale nešlo to. Po večerní pobožnosti jsme se jí měli doučovat. Dalibor Molnár se ozval, že ke zpěvu žalmů internacionála nepasuje, a odešel. Tím doučování skončilo. Nikdo nesměl tu noc opustit Jircháře a telefonovat. Fakultu jsem dokončil v roce 1952.

Na první sbor jsem po vojně nastoupil jako vikář u faráře Buriana na Vsetín. Když jsem chodil na nešpory na Paseky – scházelo se po chalupách, sedělo se na peci apod. Uvědomil jsem si, že ta teologická problematika z Prahy tu nikoho nezajímá. Lidé tu potřebovali pomoc a pochopení. I velmi horliví lidé mají své chyby, a tím jsem se čím dál tím víc přibližoval k tomu prostému životu. Pomohlo mě studium kumránských svitků, které byly uzavřené a přísné v kontrastu s Ježíšem, který byl otevřený a sbližoval všechny bez rozdílu. V roce 1968 jsem odjel na 8 měsíců do Skotska. Tam jsem poznal nesmírně mnoho stylů, jevů apod. Věřící se na ulici lidí ptali, jestli mají jistotu spasení. Spasení nelze z bible vyškrtnout. Je to záchrana, která zahrnuje i pohled na smrt. Spasení jako poslední realita. Spasení se projevuje ve víře. A diskuse?

Na jakých sborech jste působil a kdy jste se oženil? Na Vsetíně jsem byl 5 let a pak odešel do Leskovce. Tady se stavěla nová „bytová jednotka“ pro faráře s kanceláří. Dělalo se, jak to šlo. Našel jsem si tu manželku mladou, usměvavou, kterou jsem na počátku svého zdejšího působení konfirmoval. Farářoval jsem tu 30 let. Pak jsme odešli na 17 let do Liptálu, který jsem předtím administroval. Máme syna a dvě dcery.

Prý jste se ve Skotsku setkal s anglickou královnou? To byl šok. Každý rok je tu synod, kterého jsem se tenkrát účastnil jako host, pozorovatel, a tento rok tam měla přijít královna. Byl jsem vybrán, abych se s ní krátce pozdravil jako zástupce východoevropské protestantské církve. Má žena si musela pořídit klobouček, já dostal přesné instrukce, jak se chovat, ale nakonec to bylo úplně jinak, královna byla shovívavá.

Jak se vám po tolika letech podařilo zůstat normální, usměvaví, otevření? Na synodního seniora můžeš nadávat, na seniora a na faráře také, ale k obyčejným lidem musíš být slušný. To je má zásada. Hledání na elementární rovině, mluvit lidsky. To, že se Ježíš narodil jako člověk, znamená, že pravé lidství je v Bohu.

Jak vidíte život věčný? Chápu, že jej umělci vyjadřují kresbami, ale já kresby neberu, nemohu si život věčný konkrétně představit a to mě osvobozuje. Věřím, že už teď naše víra, vztah k Bohu a vztahy mezi lidmi tady na zemi k životu věčnému po smrti směřují.

Anna Jelínková

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.