O křtu

KŘEST - NĚKOLIK SLOV O VELKÉM TAJEMSTVÍ

Snad toto velké téma smím otevřít vzpomínkou na rozhovor, který i po letech mi uvízl v paměti. Přišel tenkrát za mnou mladý muž, zřejmě slovenský Rom. Přál si, abych jako farář branického sboru Českobratrské církve evangelické pokřtil jeho právě narozeného synka. Na otázku, proč o křest vůbec žádá, mi odpověděl s nelíčeným údivem: „Vy nevíte? No přece, aby ho nevzala „stará mama"!
 
Zdůvodnění křtu úzkostnou obavou z jakési podivné osoby, kradoucí děti, mě zaskočilo. Nedalo mi, abych se nezeptal, koho tím myslí. Pohněván mou nevědomostí, mladík popuzeně vyhrkl: „No přece smrt, matku nás všech!" Nedokázal jsem mu vysvětlit, že křest ochranu tohoto druhu nezaručuje. A s jistou lítostí jsem si znovu uvědomil, kolik falešných významů se navěsilo na smysl a význam křtu. Upřímně řečeno - kdo vůbec se v tom všem má v naší postmoderní době vyznat? Křtí se kdeco: nově vyšlá kniha či dlouho očekávané „cédéčko" ba i nový přírůstek v ZOO. V prvním případě jde - kromě jiného - o začátek úspěšného prodeje, v druhém případě roztomilé mláďátko dostává své jméno. Je to zřejmě líbivé jako každý kýč, ale se křtem to nemá pranic společného - už proto, že křtěn může být jen člověk, ne věc či zvíře. Skutečný křest je začátkem nové životní cesty, která má svůj cíl v slávě Božího království. A jméno křtěnce je při křtu vysloveno se jménem živého Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Bez tohoto jména, vyjadřujícího neuchopitelné a nepochopitelné tajemství Boží lásky k člověku, který ji vírou přijímá pro sebe, se nedá o křtu vůbec mluvit.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

I když se křest koná v církvi, církev si jej nevymyslela, jak se snad někdo domnívá. Ustanovil jej její Pán, Ježíš Kristus po svém vzkříšení, o němž shodně, byť s různými odlišnostmi, svědčí všechna čtyři evangelia. Jestliže v době svého působeni Ježíš zdůrazňoval, že je poslán se zvěstí o Božím království k jednomu, Hospodinem vyvolenému národu, jímž byl Izrael, po svém zmrtvýchvstání původní záměr kupodivu radikálně mění. Posílá své učedníky, kteří ho zastupují, nikoli už jen k jednomu společenství, ale ke všem lidem bez rozdílu: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." (Mt 28,19)
Získat člověka na Ježíšovu stranu, aby se stal jeho učedníkem, nelze - srozumitelně řečeno - bez "informací" o něm. Ježíšovi apoštolově je podávali všem bez rozdílu jako evangelium, radostnou zvěst, jež mění lidský život. Nevytvářeli zbožnou legendu, v níž by se tvůrčím způsobeni přesahovali. Byli totiž očitými svědky jeho divů, ale také jeho smrti a naprosto nečekaného vzkříšení z hrobu. A tak předávali dál, co viděli a slyšeli s jistotou, že vzkříšený Ježíš je jim stále přítomen, že Bůh jej učinil poslední autoritou a svrchovaným Pánem, před nímž se jednou skloní všichni lidé.
Tyto „informace", za jejichž pravdivost ručili celým svým životem, téměř vždy budily rozpaky, výsměch, ba skutečnou nenávist. A přece slovo prostých Ježíšových apoštolů, povětšinou rybářů, našlo také otevřená srdce a probudilo víru. Ti, kdo uvěřili apoštolské zvěsti o Pánu Ježíši Kristu, byli pokřtěni. A tak vzniklo to zvláštní společenství, jemuž říkáme církev. Není to spolek, který má své členy, ale spíš jedno velké tajemství: církev je duchovní Kristovo tělo a pokřtěný člověk se stává jeho částí, jeho údem, který v něm má své nezastupitelné poslání.

BEZ VÍRY TO NEJDE

Že víra i bez křtu je dostačující a tak říkajíc "platná vstupenka do nebe", dosvědčuje evangelijní vyprávění o umírajícím zločinci na Golgotě. Ten prosí Ježíše, který visí vedle něj na kříži, aby si na nebo vzpomněl, když přijde do svého království. A slyší jeho ujištění "ještě dnes budeš se mnou v ráji". Dostal se do Božího království, aniž by mohl napravit svůj život a třebaže nebvl pokřtěn - jen touto prostou vírou v Ježíše, v němž poznal všemu navzdory svého Pána. A v dobách pronásledování ti, kteří chtěli být pokřtěni, ale dostali se do vězení, byli i tak pokládání za údy církve, do níž vstoupili „křtem touhy". Víra je to podstatné, co člověka spojuje s Ježíšem Kristem. Křest dává víře ujištění, že toto spojení platí na věky.
Může-li žít víra nakonec i bez křtu, křest bez víry se neobejde. Křest je stvrzením toho, co křtěnec vyznává jako svou víru v Ježíše Krista. Obrazně řečeno: je pečetí, jíž dokument nabývá platnost. Ale sebeozdobnější razítko na prázdném papíru nic neznamená, stejně jako křest bez víry. Lapidárně řečeno: byl by to stejný nesmysl, jako Prodaná nevěsta bez Mařenky.

Víra, která vede (možná oklikami) ke křtu, je především vztah lásky a důvěry v Ježíše Krista. Rodí se ze slyšení oněch "informací" o něm, které zněly z úst apoštolů a jež církev zachovala v písemné podobě v Novém zákoně. Tento osobní vztah se nedědí po rodičích, ani se nedá „nabiflovat" jako násobilka. Víra je - tak to chápe apoštolská zvěst - dar Boží a vpravdě zázrak. Sám jsem ho zažil, když jsem před mnoha lety křtil v Ruzyni mladého vězně, který si odseděl deset let za nejrůznější vloupání a krádeže. Někdejší toxikoman, násilník a satanista klečel na kamenné dlažbě cely, vyznal víru v Ježíše Krista a já jsem ho odevzdal do Jeho rukou. Nikdy na to nezapomenu. Z jeho knihy "Byl jsem ve službách zla", kterou napsal za mřížemi, dodnes čtu dívkám v diagnostickém ústavu jeho svědectví o Boží zachraňující moci.
Nicméně je zřejmé, že ten, kdo se připravuje na křest (katechumen), určitou výuku (katechezi) nezbytně potřebuje. Křestní příprava může být různě dlouhá a má seznámit budoucího člena církve se základními pravdami víry. Ne proto, aby je mechanicky papouškoval, ale aby je promýšlel celý život.
 
Přestože všichni, kdo vyznávají Ježíše Krista jako Pána, tvoří jednu jeho církev, ta se obrazně podobá mohutnému stromu, z něhož vyráží množství větví. Tak lze vidět křesťanská společenství s různými jmény (římskokatolická, evangelická, husitská, pravoslavná a mnoho dalších). Vznikla složitým dějinným vývojem a v lecčem se podobají sourozencům, kteří sice pocházejí z jedné rodiny, ale každý má trochu jinou povahu. Tato odlišnost může vytvářet napětí, ale také dává možnost učit se toleranci a úctě k odlišnému názoru. Podle moudré rady starých bohoslovců by měla být „v nepodstatných věcech volnost, v podstatných svornost, ve všem pak láska".
Forma křtu ve všech církevních společenstvích není stejná. Někde má podobu úplného ponoření křtěnce do vody (například baptisté či pravoslavní), v jiných se křest koná politím hlavy křtěnce. Ale navzdory odlišnosti formy se všichni křesťané shodují v tom nejpodstatnějším. když vyznavají slovy Apoštolského vvznání víru v trojjediného Boha:

Věřím v Boha,  Otce všemohoucího, 
Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Marie Panny,
trpěl pod Pontským Pilátem,
byl ukřižován, umřel a byl pohřben.
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, 
odkud přijde soudit živé i mrtvé. 
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých,
odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.
Amen.

SMYSL KŘTU

Křest ovšem není víc než Boží slovo, z jehož slyšení a přitakání k němu se rodí víra člověka. Ale je potvrzením a ujištěním, že všechno, co zvěstuje evangelium, má úzkou souvislost s ním. Přivlastňuje mu osobně Kristovo vykupitelské dílo. Odpuštění hříchů je tak jisté, jako stéká křestní voda po jeho těle. Kristova smrt i jeho vzkříšení se tajemně dotýká celého životního příběhu: hrdopýšek, který spoléhal paličatě jen na sebe a ve své pýše se pokládal za míru všeho, už dodýchal a není čeho litovat. Jako vstal Kristus z mrtvých, tak ve křtu povstává k novému životu jiný člověk. Má sice stejnou tvář a stejnou povahu, ale je jiný „zevnitř", když si může s radostí opakovat: Nepatřím už sobě, svým běsům a zoufalství, ale svému Pánu Ježíši Kristu. Když i za mne zemřel a kvůli mně vstal z mrtvých, když se mě ujal ze své lásky, nikdy mne neopustí a provede mě do svého království. Ale křest nikdy nebude - obrazně řečeno - porodnicí andělů. Pokřtěný zůstává člověkem, který může mít nejrůznější lidské nectnosti a v žádném případě to není rytíř bez bázně a hany. Naopak, modlí se (snad se stále větším pochopením obsahu) slovy Otčenáše: „Odpusť nám naše viny". Vstupuje-li se křtem do církve, není to brána do nebe, ale vstup mezi hříšné lidi; na to jsem upozorňoval své katechumeny, aby nebyli zklamáni, když se setkají s lidskou bídou a hříchem tam, kde to vůbec nečekají. Však sledovat dějiny církve je bez nadsázky úkol pro odvážné, ne-li otrlé. A není zbytečné si připomenout, že Stalin i Hitler byli v dětství pokřtěni, ale stali se nepřáteli Krista. Křest prostě nepůsobí automaticky, není to naprogramování člověka k dobru, ale ujištění víry, o níž i tak musíme stále znovu zápasit. 
Ve sboru se nám jednou objevila mladá žena: jako kurátorka, komunikující s vězni, nadto poznamenána rozpadem rodiny, nebyla žádný andílek. Její slovník byl drsný a cigaretu zapalovala jednu od druhé, což v slušném církevním prostředí není právě obvyklé. Ale skutečně uvěřila, vyznala svoji víru a přijala křest. Byl to hluboký zářez do jejího neradostného života, v němž poznala i jako dítě z „reakční" rodiny ústrky a tvrdou pěst totalitního režimu. Ale i po křtu slovník zůstal stejný, a to ostatní také. Upřímně mi řekla: „Nebudu jiná, než jsem. Ale teď už vím, komu mám děkovat." A to byla změna větší, než kdyby vylepšila svou image, a také důležitější. Žít s vděčností Pánu Bohu je rozhodně víc, než být trvale vzorný jako Mirek Dušín z Rychlých šípů.

A CO DĚTSKÝ KŘEST?

Nemluvňátko, které rodiče přinesou do kostela ke křtu, se nerozhoduje samo a nevyznává svou víru. To dělají za ně rodiče a kmotři. Ve Starém zákoně se také osmidenního chlapečka neptali, zda-li chce být obřezán a tak přijat do lidu smlouvy. Prostě to udělali, protože pro něj chtěli to nejlepší, a to bylo společenství, v němž je Hospodin Pánem. Snad i tak bychom mohli vidět dětský křest. Ale ze zkušenosti faráře venkovského sboru vím, jak povrchní mohou být důvody pro křest děťátka: třeba že je posvícení, budou koláče, tak abychom to vzali jedním vrzem i s křtinami. Už ve středověku někteří kritici církevní praxe (anabaptiste) odmítali křest dětí a popuzená církev - je to jedno z jejích četných provinění - je pronásledovala a s pomocí světské moci hubila. Věřící rodiče, kteří přes staletí sdílejí s nimi tento „kritický gen", dnes mohou (alespoň v evangelické církvi) přinést své dítě, aby mu bylo požehnáno. Nechtějí s ním manipulovat a za ně - bez jeho vědomí - učinit tak závažný krok. Věří, že milost Boží, o kterou prosí s celým společenstvím, jejich dítě v dospělosti k osobnímu vyznání víry a křtu dovede.
Dětský křest může být jistě formalitou, ale může být také velkým darem rodičům, kteří tímto způsobem odevzdávají své dítě Ježíši Kristu, jehož sami chtějí následovat. Mohou se tímto křtem ujišťovat, že dítě patří Kristu a On je nikdy neopustí, ani v jeho pubertě a dalším životě. Třebaže v Novém zákoně není výslovná zmínka o křtu dětí, spíš o Ježíšově příchylnosti a úctě k maličkým, je dobře, že církev dětský křest má a praktikuje. Víra rodičů, kmotrů, křtícího, ba celé církve mu dává oprávnění a legitimitu. Náš dětský křest platí - nemůžeme jej opakovat, ale můžeme se k němu přiznat a děkovat za to, že patříme Kristu Pánu - a dokonce už tak dlouho! Vždyť křest vřeštícího mimina, po jehož hlavičce teče voda křtu, je sám o sobě už jedno velké kázání o Boží lásce, která se k člověku sklání, aniž by on to mohl ještě chápat, natož tomu věřit. Zvěst apoštolů je plná jistoty, že Kristus zemřel za nás, když jsme s ním neměli ještě vůbec nic společného. Prostě Boží milost je vždycky o pořádný krok před naší vírou. Za toto tajemství Božího slitování, z něhož není vyloučen žádný člověk, může víra jen v úžasu děkovat.

Autor: Luděk Rejchrt
Ilustrace: Lydie Férová