O pohřbu

PRACH JSI A V PRACH SE NAVRÁTÍŠ

 V dnešní době se často poukazuje na vytlačování tématu smrti a umírajících z běžného života. K tomuto vývoji dochází zejména od druhé poloviny 20. století v souvislosti s prudkým rozvojem lékařské péče. Z umírání doma uprostřed kruhu blízkých se stává osamělé umírání v nemocnicích a ústavech. Smrt na nás sice dnes a denně útočí z médií a filmů, ale o smrti, která se týká nás a našich blízkých, se nám příliš hovořit nechce. Myšlenku na ni často raději zaplašíme v samém zárodku. Ve světě biblických textů však tento trend rozhodně neplatí. Bible svého čtenáře již na samém začátku upomíná, že je prach a že se v prach opět navrátí (Gn 3, 19). Člověku sice patří mimořádné místo v řádu Božího stvoření. Stojí na jeho vrcholu a jeho vznešeným posláním je „být Božím obrazem", tedy zrcadlit Boží lásku ve vztahu k okolnímu stvoření, k druhým lidem i k sobě samému. Avšak navzdory této Bohem propůjčené důstojnosti je jeho pozemská existence jen dočasná. „Sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ (Ž 103, 16). Smrt v pohledu Bible se týká celého člověka. Žádná složka lidské bytosti na sobě nenese pečeť nesmrtelnosti – ani lidská duše.

SMÍŘENÍ SE SMRTÍ I PROTEST PROTI SMRTI

 V Písmu se setkáváme s rozmanitými pohledy na smrt. V některých biblických textech je smrt vnímána jako přirozená součást životního cyklu a převažuje smíření se smrtí. Například v příběhu o praotci Abrahamovi se o konci jeho života praví: „I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu.“ (Gn 25, 8). Jeho smrt zde představuje završení dlouhého a naplněného života. Jiné starozákonní texty nezamlčují strach a hořkost, kterou s sebou umírání a smrt přináší. Obzvláště bohaté jsou v tomto směru žalmy, které vyjadřují širokou škálu lidských pocitů a zkušeností souvisejících se smrtí. „Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí; nacházím jen soužení a strasti.“ (Ž 116, 3)
Novozákonní příběhy o Ježíšových činech zas poukazují na bolest v situacích, kdy smrt předčasně přerušuje nejužší rodinné vztahy. Proti takové smrti Ježíš protestuje. Slitovává se nad vdovou z Naimu, která ztratila svého jediného syna (L 7, 11-17), či nad Jairem a jeho ženou, kterým zemřela jejich dvanáctiletá dceruška (L 8, 40-56), a vrací jejich milované zpět do života.
Smíření s takovou smrtí se hledá jen velmi obtížně. Mnohdy je hořkost smrti umocněna strachem z naprostého ztroskotání existence a ze ztráty smyslu života. V takových případech se smrt stává ještě něčím jiným než jen koncem biologického života. Smrt zpochybňuje všechno, co jsme ve svém životě prožili, přijali i vykonali. Přináší definitivní ztracenost a propadnutí se do nicoty. S tímto ničivým dopadem smrti bojuje Ježíš nejen svými slovy a činy, ale i svou vlastní smrtí na kříži.

JSME SMRTÍ TRESTÁNI ZA SVOU HŘÍŠNOST?

Existuje poměrně rozšířený názor, opírající se o interpretaci některých biblických míst (Gn 2, 17 a Ř 5, 12), že si za smrt mohou lidé sami, neboť smrtelnost je důsledkem lidského hříchu. Podle tohoto názoru byl člověk nejprve stvořen jako nesmrtelný, a teprve v důsledku jeho provinění vešla do stvořeného světa smrt. Mnohé současné výklady prvních kapitol Geneze však toto pojetí problematizují. V Gn 2, 17 se neoznamuje, že se člověk po přestoupení Božího přikázání teprve stane smrtelným, ale že musí zemřít v den, kdy pojí ze zapovězeného stromu poznání dobrého a zlého. Smrt – nikoli smrtelnost – zde představuje trest za hřích. Také po pádu je smrtelnost člověka zdůvodněna tím, že je vzat z prachu země, a nikoli tím, že zhřešil (Gn 3, 19). Biologická smrt v pohledu Starého zákona patří k člověku od samého počátku stvoření. Pokud jde o souvislost mezi smrtí a hříchem, lze však říci, že smrt je hříchem rozhodujícím způsobem určena. Hřích je slovy apoštola Pavla „zbraní smrti“ (1K 15, 56). Kvůli hříchu získává smrt svůj rozměr absolutního konce. Smrt hříšného člověka totiž ukončuje nejen jeho pozemskou existenci a vazby k druhým lidem, ale přináší mu také totální, věčnou odloučenost od Boha. Nabývá-li smrt této zcela zničující podoby, je ve výsledku věčnou smrtí. Kniha Zjevení obrazně hovoří o tzv. „druhé smrti“, která je důsledkem hříchu. Ta čeká každého, kdo není zapsán v knize života (Zj 20, 14; Zj 21 ,8). zatímco těm, kdo mají podíl na Kristově vzkříšení, druha smrt neublíží (Zj 2, 11;  Zj20, 6).

BŮH PAMATUJE, ŽE JSME PRACH

 Tváří v tvář smrti otvírá křesťanská víra člověku prostor pro hledání útěchy ve svědectví, že Bůh má s naší pomíjivostí a hříšností slitování. „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.“ (Ž 103, 14). Boží solidarita s hříšným člověkem se nejvýrazněji manifestovala v příběhu Ježíše Krista, v jeho smrti na kříži a v jeho vzkříšení. Tyto události představují Boží vpád do království smrti. Kristův příběh se stává příběhem lidstva, Kristův úděl naším údělem. „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ (1K 15, 22). Jak si tento věčný život v Kristu můžeme představit? Často se život věčný ztotožňuje jen s posmrtným stavem lidské duše, se záhrobím. V evangelické tradici se naproti tomu uplatňuje důraz na skutečnost, že život věčný začíná již v pozemském životě toho, na kom Kristus koná své dílo prostřednictvím Ducha svatého. Věčný život se prolamuje do našeho přítomného života jako život ve víře a v následování Krista.

CO SE DĚJE S ČLOVĚKEM PO SMRTI?

Představy křesťanů o tom, co člověka čeká po smrti, se poměrně dost různí. Podle tradice římskokatolické církve musí duše zesnulého nejprve projít procesem očišťování od hříchů v očistci. V pohledu evangelických církví se zesnulí odebírají přímo ke Kristu a pro své vzkříšení již nepotřebují žádné dodatečné přímluvy ani oběti. V evangelické tradici také zaznívá silný důraz na víru ve vzkříšení těla z mrtvých. Vzkříšení se však nechápe jako resuscitace pozemského těla. Spíše jde o vyjádření víry, že zaslíbení spásy platí celému člověku, nejen jeho duši. Vzkříšení se týká člověka v plnosti jeho lidství, v jeho tělesnosti, v nepřikrášlené realitě jeho ohrožené existence. Profesor Lochman ve svém výkladu Kréda tuto víru vyjádřil slovy: „Mé Já mi nebude před nebeskou branou odebráno, ale bude proměněno. Můj příběh se neroztříští v nic, nýbrž bude pojat (,integrován') do Božích dějin smlouvy." (Krédo, Praha 1996, s. 256.)

CO JE PODSTATOU EVANGELICKÉHO POHŘBU?

Představy českobratrských evangelíků o posledních věcech člověka se promítají také do jejich pojetí pohřbu. Zatímco v katolické či pravoslavné tradici jsou běžné obřady, jejichž smyslem je pomoci duši zesnulého v jejím posmrtném údělu, evangelíci ovlivňování údělu zesnulých odmítají. Evangelický pohřeb je zaměřen na důstojné rozloučení se zemřelým a poskytnutí útěchy pozůstalým. Zdrojem této útěchy je poselství o naději na vzkříšení. Významnou roli zaujímá také společenství lidí, které při pohřbu vyjadřuje zarmouceným svou podporu a sounáležitost.

POHŘEB JAKO BOHOSLUŽBA

Pro pochopení podstaty pohřebního obřadu českobratrských evangelíků je klíčová skutečnost, že se jedná o bohoslužbu. Bohoslužba představuje rozhovor mezi Bohem a člověkem. Tak je tomu i v případě pohřební bohoslužby. Její účastníci se při ní stavějí „před Boží tvář“. V modlitbách a písních předkládají Bohu svou bolest a zármutek nad odchodem milované bytosti. Současně očekávají, že Bůh do jejich situace bolesti a zármutku promluví slovo útěchy, povzbuzení a naděje prostřednictvím slov Písma a kázání.

 POHŘEB JAKO RITUÁL

Evangelický pohřeb je „přechodový rituál“. Jeho význam je mnohovrstevný. Symbolizuje přechod zesnulého ze světa živých do světa mrtvých, a mnohdy je také zakoušen jako akt tohoto přechodu. Představuje důležitý nástroj komunikace v situaci, kdy se pozůstalým těžko hledají vlastní slova a formy chování. Umožňuje vyjádřit pocity smutku, pochybností a strachu, umožňuje vyložit smrt na pozadí křesťanské víry a naznačit cesty ke zvládnutí smutku. Pomáhá stabilizovat jednotlivce v krizové situaci a začlenit jej do sociálního kontextu, do něhož dosud nepatřil. Současně posiluje sociální vazby rodiny zesnulého.

POHŘEBNÍ BOHOSLUŽBA JAKO PŘECHOD ZE SMRTI DO ŽIVOTA

Pro teologické pojetí pohřbu v evangelické tradici je stěžejní biblické východisko v Ježíšových slovech: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11, 25) Tato slova vrhají světlo na to, jak a s jakým výhledem se křesťanské společenství loučí se zesnulými. Smrt v této souvislosti představuje „bránu k životu“. Přechod ze života do smrti je chápán současně jako přechod ze života pozemského do života věčného. Pohřební shromáždění je utvářeno jako cesta, na níž živí doprovázejí zesnulého na jeho cestě ze společenství živých do společenství s Bohem, který objímá živé i mrtvé. V pohřební bohoslužbě se pak díky tomuto vědomí uskutečňuje proměna zarmouceného shromáždění v potěšující a vposledu utěšené společenství.

PŘIPRAVUJEME POHŘEB

Před pohřbem zpravidla proběhne osobní setkání faráře s pozůstalými, jehož smyslem je poskytnout truchlícím pastorační doprovázení a domluvit průběh pohřbu. Základní podoba pohřebního obřadu, jak ji uvádí bohoslužebná kniha českobratrských evangelíků Agenda ČCE (1. díl, Praha 1983), se má co nejvíce blížit podobě běžného bohoslužebného shromáždění. Příprava konkrétního pohřbu se pak řídí pastoračním ohledem na pozůstalé a místem konání. Agenda ČCE obsahuje tři liturgické formuláře pohřbu, jejichž uspořádání se odvíjí od intenzity vztahu pozůstalé rodiny ke křesťanskému sboru a od místa konání. Zatímco první formulář, určený aktivním členům církve, ještě počítá s tradičními třemi místy rozloučení: u domu, v kostele a u hrobu, ve druhém se předpokládá konání na jednom místě za účasti členů sboru, například v kostele či ve hřbitovní kapli. Třetí formulář je svou stručností uzpůsoben pro konání v obřadní síni krematoria nebo ve smuteční síni, kde se z časových i pastoračních důvodů obvykle vyžaduje zkrácený obřad a účastníky bývají převážně lidé z necírkevního prostředí.

JAK PROBÍHÁ EVANGELICKÝ POHŘEB?

Ústředními prvky evangelického pohřebního shromáždění jsou čtení z Písma, kázání a modlitby. Farář obvykle zahajuje obřad pozdravem, přivítáním a slovy žalmu. Žalmy vyjadřují nejhlubší pocity bolesti, smutku a opuštěnosti, ale současně jsou i řečí naděje a důvěry v Boží milosrdenství tváří v tvář smrti. Svými formulacemi otevírají prostor, do něhož se účastníci mohou vpravit se svými mnohdy rozporuplnými zkušenostmi a pocity.

ZVĚSTUJEME POSELSTVÍ O NADĚJI

Základem kázání je zpravidla biblický text obsahující poselství o vzkříšení. Volba textu pro kázání však může být motivována také biografií a osobností zesnulého či konkrétní situací pozůstalých. Východiskem kázání se tak může stát text, který byl uveden na parte, konfirmační či křestní verš zemřelého apod. Kazatel by se pak měl v kázání pokusit o propojení obou aspektů: zvěsti o vzkříšení a života zesnulého, s nímž se shromáždění loučí a pro něhož ona nadějná zvěst rovněž platí. Pokud je kázání pojato jako prostor pro výklad životního příběhu zemřelého ve světle evangelia a pokouší se více zohlednit jeho biografii, není nezbytné, aby se snažilo postihnout celý životní příběh zesnulého. V kázání jde spíše o otevřené hledání smyslu než o jeho konstatování, a k tomu často lépe poslouží fragmenty a epizody. Jedním z klíčových momentů, v nichž se protíná křesťanská zvěst a osobní příběh, je křest. Odkaz ke křtu zesnulého, v němž zemřel spolu s Kristem, aby získal účast na jeho vzkříšení, proto patří k důležitým aspektům pohřebního kázání. Jelikož každé kázání otevírá svým posluchačům prostor pro sebereflexi víry a porozumění sobě samému, může se také pohřební kázání stát podnětem pro reflexi vlastní existence před Bohem, ve světě a ve vztazích.

MODLÍME SE A ZPÍVÁME

Zatímco biblická čtení a kázání jsou určeny uším shromážděných, v modlitbách se směr řeči obrací k trojjedinému Bohu. Modlitba má své místo v rámci pohřební bohoslužby i v případě, že většina shromážděných jsou lidé z necírkevního prostředí. V těchto případech kazatel svou modlitbou dosvědčuje, že je ke komu se obracet i v situacích bolestné ztráty. V průběhu českobratrské pohřební bohoslužby bývá zařazeno hned několik modliteb. Obvykle se jedná o modlitbu úvodní, po kázání a u hrobu (příp. u pohřebního auta), označovanou jako „pochování“. Tyto modlitby pronáší pohřbívající farář. Společně se shromáždění modlí Modlitbu Páně a Apoštolské vyznání víry. Z hlediska obsahu zahrnují pohřební modlitby široké spektrum motivů: od vyjádření vděčnosti za zvěstované slovo, život zesnulého a dobré věci s ním prožité, přes odvolání se na Boží zaslíbení, vyjádření víry v Boží odpuštění a vyslovení vlastní vůle odpustit, až po přímluvy za pozůstalé. Skutečnost, že zesnulý byl také hříšný člověk, který potřebuje Boží odpuštění, je zde nicméně formulována jen velmi opatrně. V návaznosti na reformační teologii totiž Agenda ČCE odmítá přímluvné modlitby za mrtvé, neboť se obává, aby nebyly pokládány za dobré skutky, mající sloužit zesnulým ke spasení. Víra ve vzkříšení zde platí jako jistota víry, nikoli jako nejistota, která se v jistotu změní teprve po projití očistcem. V současné době se objevují ojedinělé pokusy o nové uchopení přímluvných modliteb v pohřebních obřadech evangelíků. Motivací pro začlenění prosby za odpuštění vin zesnulému však není snaha přilepšit zemřelému v jeho posmrtném údělu, jako spíše osobní potřeba vyjádřit své přání či dovolat se Božích zaslíbení. Nedílnou součástí evangelického pohřbu je společný zpěv písní z Evangelického zpěvníku. V krematoriu se však obvykle nezpívá, spíše zaznívá reprodukovaná hudba. Velké oblibě se při pohřbech těší Biblické písně Antonína Dvořáka.

VZPOMÍNÁME NA ZESNULÉHO

 Součástí pohřebního obřadu může být samostatná vzpomínka na život zesnulého, kterou obvykle po kázání přednese kurátor, presbyter nebo někdo z rodiny či přátel. Při pohřbu se loučíme s konkrétním člověkem, který má za sebou jedinečný a neopakovatelný život. Vzpomínky na scény z jeho života pomáhají vytvářet a zachovávat jeho osobní identitu v paměti pozůstalých. Z hlediska formy se nabízí několik možností. Bud je zařazena stručná rekapitulace života zemřelého od jeho narození, přes školy, zaměstnaní, manželství a rodinu až po smrt, anebo volíme osobně laděnou vzpomínku formou převyprávění konkrétní epizody ze života zesnulého, společného zážitku, zkušenosti apod.  Biografickou vzpomínku je také možno propojit s kázáním.

LOUČÍME SE S TĚLEM ZESNULÉHO

Při pohřební bohoslužbě je třeba věnovat pozornost nejen biografii, ale také tělu zesnulého, jemuž přísluší náležitá úcta jako chrámu Ducha svatého (1K 3, 16nn; 6, 19). Liturgicky je možno tento zřetel ztvárnit tím, že se k němu farář a shromáždění fyzicky i symbolicky obracejí. [Například při vstupu do kostela (popř. obřadní síně) vyjádří svou úctu k tělu zemřelého zastavením se před rakví s ostatky a lehkým pokynutím hlavy. Vlastní rozloučení s tělem zesnulého pak představuje akt pochování v samotném závěru obřadu. Jedná se o slova, jimiž se tělo zemřelého odevzdává do Božích rukou v naději na vzkříšení. Shromáždění při nich vyjadřuje svou úctu k zesnulému tím, že povstane a následně mlčky nebo za zpěvu písní sleduje vzdalující se rakev odváženou ke kremaci či spouštěnou do hrobu. Na přání pozůstalých je možno ponechat prostor pro individuální rozloučení s tělem zesnulého ještě před zahájením pohřebního obřadu. Již při tomto rozloučení může farář, pokud je o to požádán, posloužit vhodným biblickým čtením a modlitbou.

JINÉ FORMY ROZLOUČENÍ

V současné době konají českobratrští duchovní také méně obvyklé způsoby pohřebního rozloučení, například při ukládání urny či v případě, že pohřeb zesnulého z nejrůznějších důvodů neproběhl bezprostředně po smrti a pozůstalí si přejí uspořádat dodatečný obřad. Také mohou být požádáni o pohřeb předčasně či mrtvě narozeného dítěte či o vzpomínkové pobožnosti u příležitosti výročí úmrtí.

Autor: Tabita Landová
Ilustrace: Lydie Férová