O svatbě

SVATBA – VÍC NEŽ JEN „PAPÍR NA LÁSKU“

V posledních desetiletích vstupuje v naší společnosti do manželského svazku stále méně lidí, a naopak roste počet těch, kteří volí formu volného partnerského soužití. Někteří tak činí proto, že nejsou ochotni přijmout na sebe doživotní závazek věrnosti vůči svému partnerovi, jiní mají nedůvěru k instituci manželství jako takové. V době, kdy se u nás každé druhé manželství rozvádí, se vnucují otázky, co je manželství a jaký je jeho smysl. V pohledu práva se jedná o doživotní svazek dvou osob rozdílného pohlaví, z něhož plynou jistá práva i povinnosti. Jelikož jeho uzavření však ještě nezaručuje, že společné soužití bude trvale naplněno skutečným porozuměním a harmonií, pokládají někteří lidé svatbu za čistě formální akt, za „papír na lásku", který pro svůj vzájemný vztah nepotřebují. V pohledu křesťanů je uzavření sňatku chápáno jako důležitý krok, kterým ženich a nevěsta veřejně stvrzují svou svobodnou vůli žít spolu v lásce, úctě a věrnosti a společně nést dobré i zlé, dokud je smrt nerozdělí. Tímto veřejně složeným slibem vyjadřují ochotu převzít díl odpovědnosti za svého partnera a obětovat pro něj něco ze své vlastní svobody.

„NENÍ DOBRÉ, ABY ČLOVĚK BYL SÁM..."

Vztah mezi mužem a ženou je jedním z nejcennějších Božích darů. Stává se nejužší vazbou mezi dvěma lidmi. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2, 24) Je to dar, který si nelze vynutit, ani koupit, dar, který je pod zvláštní Boží ochranou. Starý zákon jej představuje jako Bohem od počátku chtěný řád. Člověk je stvořen jako muž a žena a Bůh jejich svazku žehná. Zaslibuje mu své doprovázení a podporu. Úkolem manželů pak není jen plodit děti, jak k tomu vybízejí známá slova: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1, 28), ale také tvořit vzájemné a rovnocenné společenství. „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2, 18) Jako chce být Bůh ve společenství a ve vztahu s člověkem, tak daruje podobnou možnost i nám. Životní partner či partnerka snímá z člověka břímě osamělosti a tuto roli nemůže nahradit žádný jiný živý tvor. Ve své ženě získává muž rovnocenný protějšek, partnerku pro společné sdílení radostí i nesení strastí, a stejně tak žena ve svém muži. V manželském vztahu se otvírají nové rozměry života, se všemi jeho klady i zápory.

MANŽELSTVÍ JE JEDNA Z MOŽNOSTÍ

 Manželství nepředstavuje jedinou možnou životní cestu křesťana. Plnohodnotný a naplněný život je možno žít i bez životního partnera či partnerky. Apoštol Pavel v prvním listu Korintským křesťanům v souvislosti s manželstvím naznačuje, že „každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak“ (1 K 7, 7). Někdo je schopen žít sám a zasvětit svůj život jiným bohulibým cílům, než je budování vlastní rodiny. Touto cestou se vydal také Pavel, když se plně ponořil do služby Kristovu evangeliu a do manželství nevstoupil. Pro ty, kteří život bez životního partnera či partnerky vést nechtějí či nemohou, je tu manželství. To má, jak upozorňuje Pavel, nesporný přínos jak pro duševní, tak pro tělesnou stránku člověka. „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.“ (1 K 7, 2) Apoštol tedy manželství ani nepřikazuje, ani nezakazuje. Každý se pro ně může svobodně rozhodnout.

MANŽELSTVÍ JE ZÁVAZNÁ VOLBA

 Pokud se však člověk pro manželství svobodně rozhodne, pak je jeho rozhodnutí závazné. V tomto duchu se nesou také Pavlovy směrnice pro život v manželském společenství, původně určené křesťanům v Korintu (srov. 1 K 7). Některé z nich jsou aktuální dodnes. Předně, v manželství má platit rovnocennost v závazcích. „Muž ať prokazuje ženě, čím její povinen, a podobně žena muži.“ (1 K 7, 3) Závazky svatebního slibu je proto vhodné formulovat symetricky. Dále, manželství jakožto závazek týkající se celého člověka zahrnuje také tělesné společenství. „Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně všakani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému.“ (1 K 7, 4-5a) Lidskou sexualitu nelze z křesťanského manželství vytěsňovat a její význam redukovat pouze na plození dětí. Současně však existují hranice manželského společenství. Žena a muž se mohou jeden druhému se vzájemným souhlasem na nějaký čas odpírat, aby byli „volni pro modlitbu". (1 K 7. 5) V manželství nejde o totální splynutí mezi manžely, nýbrž je třeba ponechat určitý prostor pro jejich individuální potřeby a rozvoj, pro život víry.

MANŽELSTVÍ JAKO DRUHOŘADÝ STAV

 Ne vždy bylo manželství v pohledu křesťanských teologů ceněno vysoko. V dějinách křesťanství nalezneme období. kdy bylo vnímáno spíše jako stav druhořadý a výše byl hodnocen stav svobodný, často s odvoláním na výroky apoštola Pavla. Přitom však nebyl brán zřetel na specifický kontext jeho výpovědí, zejména na vypjaté očekávání Kristova druhého příchodu. Středověká západní teologie byla ve svém pohledu na manželství silně ovlivněna asketickým pojetím lidské sexuality jako něčeho hříšného. V pojetí manželství dominoval především negativní prvek. Církevní otec Augustin chápal manželství jako Boží ustanovení, jehož přínos spočívá v nápravě tělesných tužeb, plození dětí a společenství mezi pohlavími. Ještě na počátku 16. století nacházíme i mezi českými reformačními teology rozhodné zastánce svobodného stavu a kněžského celibátu. Teprve pod vlivem luterství se mezi českými nekatolickými teology začal šířit pozitivní postoj vůči manželství, které bylo umožněno i kněžím.

PROMĚNY SVATEBNÍHO OBŘADU

 Zprvu se křesťanské sňatky konaly v domácím prostředí, obvykle v domě nevěsty před nejbližšími příbuznými. K jejich platnosti stačilo svobodné vyslovení vzájemného souhlasu svobodného muže a ženy. Po pádu karolinské říše na přelomu 9. a 10. století se však kvůli častému utajování sňatků začalo požadovat jejich veřejné konání „před tváří církve". Nejprve tomu tak bylo doslova: sňatky se odehrávaly přede dveřmi kostela. Teprve později se přenesly do vnitřních chrámových prostor. Svatební akt začal být postupem času uzavírán za asistence představitele církve. Až tridentský koncil v polovině 16. století však oficiálně podmínil platnost sňatku užitím tzv. kanonické formy. Za legitimní se pokládalo jen takové manželství, při jehož uzavření vyslovili partneři svou vůli k manželství před římskokatolickým knězem a ten prohlásil jejich sňatek za platný. Tento požadavek platí v katolické církvi až do současnosti. Nicméně existují určité případy, v nichž biskup může od kanonické formy dispenzovat.

MANŽELSTVÍ JAKO SVÁTOST

 V církvi římskokatolické a některých dalších církvích se uzavření manželství řadí mezi svátosti. Teologicky vychází svátostné pojetí manželství především z výpovědi o manželské lásce v epištole Efezským: „Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a církev.“ (Ef 5, 32). Latinská Vulgáta zde překládá řecký výraz mysterion (tajemství) výrazem sacramentum (svatost). Tento překlad je však mylný. Ve skutečnosti originální řecký text nehovoří o svátosti, ale o tajemství, jak později upozornil Luther. Jádrem učení o svátostné povaze manželství je přesvědčení, že manželský svazek dvou křesťanů zahrnuje již ze své podstaty určitou náboženskou dimenzi. Manželský vztah mezi mužem a ženou je pojímán jako znamení láskyplného vztahu Krista k jeho církvi, popřípadě k jednotlivé věřící duši. Ve svátosti manželství manželé přijímají zvláštní Boží milost, která jim umožňuje naplňovat božský zákon a případné čelit obtížím v párovém životě. Svátost si udělují samotní manželé navzájem, neboť manželství vzniká jejich vzájemným souhlasem. Manželství je tak v římskokatolické církvi jedinou svátostí, kterou neuděluje kněz.

MANŽELSTVÍ JAKO SVĚTSKÁ ZÁLEŽITOST

 Reformační církve zpravidla nezastávají svátostné pojetí manželství, neboť pro ně postrádají dostatečné biblické i logické zdůvodnění. Již Erasmus Rotterdamský poukázal na problémy v definici svátosti otázkou: Jak by mohlo být například manželství opilce a alkoholičky obrazem spojení Krista s jeho církví? Petr Chelčický zas argumentoval tím, že manželství je řád platný i mezi nekřesťany, a proto je nelze pokládat za svátostné znamení spojení věřící duše s Kristem. Uzavření sňatku se v evangelických církvích obvykle pojímá jako světská záležitost, která má být vložena do rukou světské autoritě.Reformátor Martin Luther označil manželství za stav světský a pozemský, byť Bohem ustanovený. I manželské záležitosti mají v pohledu tohoto teologa spravovat světské soudy, nikoli církevní. Vlastní úlohu církve při uzavírání sňatku spatřoval Luther v udělení Božího požehnání a přímluvné modlitbě za novomanžele. Proto také ve svém svatebním liturgickém formuláři jasně oddělil právní akt od náboženského. Zatímco právní akt uzavření manželství probíhal před kostelem, v kostele se odehrávalo čtení z Písma, kázání a přímluvná modlitba s požehnáním novomanželům.

SVATBA JAKO „PŘECHODOVÝ" RITUÁL

Přechod ze stavu svobodného do stavu manželského probíhá v našich společenských poměrech obvykle jako dlouhodobější proces zahrnující vzájemné poznávání. Dovršením tohoto procesu je svatba. Lze ji popsat jako „přechodový“ rituál, v jehož průběhu se odehrává a znázorňuje proměna sociálního statusu dvou lidí, kteří opouštějí stav svobodných jedinců, stávají se manželi a z hlediska právního i společenského vytvářejí novou jednotku. V rámci svatebního obřadu nacházíme rity a zvyklosti, které se vztahují ke třem fázím tohoto přechodu: 1) rity odlučovací (např. zásnuby, loučení se svobodou), 2) prahové či hraniční (vlastní svatební obřad) a 3) přičleňovací (např. společná hostina po svatebním obřadu). Zvyklosti, které se s uzavíráním sňatku pojí, pomáhají ženichovi a nevěstě, jejich rodičům i dalším účastníkům zvládnout tento přechod a vpravit se do nových rolí.

ROZDÍL MEZI OBČANSKÝM A CÍRKEVNÍM SŇATKEM

Současná právní úprava v České republice umožňuje právoplatně uzavírat sňatek nejen formou občanského sňatku před kompetentním státním úředníkem, ale také formou církevního sňatku před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností. V tomto druhém případě je povinností snoubenců předložit oddávajícímu osvědčení vydané matričním úřadem, v jehož správním obvodu má být manželství uzavřeno. Osvědčení musí obsahovat potvrzení o tom, že snoubenci splnili všechny požadavky stanovené zákonem pro uzavření manželství a od jeho vydání nesmí v okamžiku konání obřadu uplynout více než šest měsíců. V pohledu evangelických církví je uzavření občanského sňatku chápáno jako plnohodnotné a rovnocenné s uzavřením sňatku na půdě církve. Nicméně současně existují dobré důvody, proč konat tento v zásadě civilní akt v kostele, pokud křesťanští snoubenci touží ve zlomovém okamžiku svého života po požehnání a duchovním doprovázení.

JAK PROBÍHÁ CÍRKEVNÍ SŇATEK V ČCE?

V případě uzavírání sňatku na půdě ČCE se v rámci svatebního shromáždění odehrávají dva klíčové akty. Nejprve farář, který musí být držitelem platného osvědčení o způsobilosti k ordinované službě, vede právní akt uzavření sňatku, při němž snoubenci veřejně, před svědky a před ordinovaným vyjadřují své svobodné rozhodnutí vstoupit do manželství. Poté se koná náboženský akt, jehož hlavním smyslem je příslib požehnání a přímluvná modlitba za novomanžele. V tomto aktu se dvěma konkrétním lidem zvěstuje Boží požehnání, které je odkazuje na jiný zdroj sil, než mají v sobě samých. Svatební bohoslužba plní však i další funkce. Své místo v ní má – jako v každé evangelické bohoslužbě – kázání, které je v tomto případě zaostřeno do situace novomanželů, a vyznání novomanželů před sborem, že chtějí vést své manželství v duchu evangelia a s Boží pomocí. Při svatbě lidí z prostředí církve bývají zařazeny také společné zpívané písně.

CO JE SMYSLEM POŽEHNÁNÍ SŇATKU?

Vstup do manželství se tak trochu podobá abrahamovskému vykročení do neznáma. Novomanželé sice obvykle mají určité představy, očekávání a přání, jak by jejich společná cesta měla vypadat. Skutečný život však často píše docela jiné příběhy. Mnoho dobrého do společného života novomanželů vstoupí, ale některé jejich plány mohou dopadnout jinak, než si představovali. O jednu jistotu se však na své nezajištěné cestě mohou opřít vždy, a to je zaslíbení požehnání. Boží požehnání pro jejich konkrétní vztah je nezrušitelné. Ve chvílích, kdy se jich zmocňují pochybnosti o sobě samém, o partnerovi, o vzájemném vztahu, nebo když se horizont společného života zkracuje, se k němu mohou vracet jako k prameni síly a naděje. Boží požehnání novomanželům zaslibuje i daruje životní sílu pro odvážný krok, který není samozřejmý. Toto požehnání platí v ambivalenci života a žitých vztahů. Neruší dvojznačnosti, nepřekrucuje zkušenosti, nýbrž je účinné jako životní energie. Požehnání vede manžele od vlastního chtění k uskutečňování toho, na co sami nestačí. Nejedná se však jen o privátní požehnání, nýbrž o veřejný sociální a společný akt, který přesahuje oba manžele a otevírá jejich manželství druhým lidem. Požehnané manželství neslouží jen sobě samému, nýbrž požehnaní se stávají požehnáním také pro své okolí.

KDE SE CÍRKEVNÍ SŇATEK KONÁ?

Svatební shromáždění se obvykle koná ve sboru ČCE, jehož jsou manželé či snoubenci nebo jeden z nich členem. V jiném sboru se může konat s vědomím příslušných staršovstev. Někdy se snoubenci rozhodnou pro oddělené konání obou aktů: na příslušném úřadě se nejprve koná občanský sňatek a posléze na půdě církve bohoslužba s požehnáním sňatku. O toto požehnání mohou manželé požádat i s delším časovým odstupem od občanského sňatku. Svatebními bohoslužbami je se souhlasem staršovstva možno posloužit dokonce i těm, kdo nejsou členy evangelické církve, pokud je u nich rozpoznatelná upřímná touha po Božím požehnání.

PŘEDSVATEBNÍ PŘÍPRAVA

 Církevní svatbě obvykle předchází určitá příprava. V ČCE se podoba a rozsah této přípravy ponechává odpovědnému a pastoračně citlivému zvážení oddávajícího. Náplní předsvatebních rozhovorů obvykle bývá navázání osobních kontaktů, obecné otázky manželství a průběh svatební bohoslužby, na níž se snoubenci i další svatebčané mohou aktivně podílet. Zejména se jedná o výběr písní a hudby, biblických čtení a textu pro kázání, formulace svatebního slibu (formou otázek nebo vyznání) a dalších aspektů obřadu jako je příchod, odchod, stání, sezení, klečení, květinová výzdoba, fotografování, gratulace atd. Zvláštní pastýřskou pozornost vyžadují situace, v nichž dochází k uzavření konfesijně smíšeného manželství, ke sňatku věřícího s nevěřícím či k sňatku rozvedených. Ve všech těchto případech platí, že uzavřít sňatek v ČCE je možné po splnění běžných náležitostí. Je-li jeden ze snoubenců nevěřící, je obvykle třeba věnovat větší pozornost formulaci vyznavačských otázek, aby je mohl upřímně zodpovědět. Mají-li snoubenci za sebou již jedno nevydařené manželství, je možno zvolit takové biblické texty, které zdůrazňují skutečnost Božího odpuštění, možnost nového začátku i lidskou připravenost odpuštění přijmout.

CO JE SMÍŠENÉ MANŽELSTVÍ?

 V současné době častěji než dříve dochází k tomu, že manželství uzavírají lidé hlásící se k jiným církvím, popřípadě k jiným náboženstvím. Taková manželství označujeme za „smíšená“. I navzdory rozdílnému náboženskému přesvědčení mohou tito manželé vytvořit šťastný a harmonický pár. Některé zkušenosti však ukazují, že rozdílná církevní příslušnost se může stát také zdrojem napětí a problémů, které je třeba s velkou citlivostí řešit a překonávat. Za jakých podmínek lze uzavřít smíšený sňatek? Z evangelické strany se uzavření sňatku s křesťanem jiného vyznání nekladou žádné překážky. Složitější je situace v případě sňatku evangelíka (evangeličky) s katoličkou (katolíkem). Z katolické strany je k takovému sňatku vyžadováno výslovné dovolení od místního ordináře (CIC 1983). Pokud dojde k uzavření smíšeného manželství bez dovolení, je katolickou církví přesto pokládáno za platné. Někdy si snoubenci pocházející z různých církví přejí tzv. „ekumenický sňatek“, tedy svatbu konanou společně katolickým a evangelickým duchovním. Toto označení je však zavádějící. Předpokládá společné teologické zhodnocení církevního sňatku, které mezi těmito církvemi dosud chybí. V širším slova smyslu lze snad hovořit o „ekumenické svatbě“ konané za přítomnosti zástupců obou církví. Nicméně fakticky se snoubenci musí rozhodnout pro jednoho, před nímž budou vyjadřovat svůj závazek a od něhož budou přijímat požehnání. Duchovní druhé církve pak může konat jinou důležitou část svatebního shromáždění, například kázání. Ekumenicky nejcitlivějším bodem žádosti o dovolení smíšeného sňatku mezi katolíkem a evangeličkou (popř. katoličkou a evangelíkem) je požadavek, aby se katolická strana zavázala, že dá pokřtít své děti v katolické církvi a bude je vychovávat v katolickém náboženství. Porušení tohoto závazku podle kánonu 1366 podléhá trestu. Nekatolická strana musí být informována o závazku katolické strany. Ekumenický direktář z roku 1993 se snaží tento vyhrocený postoj zmírnit poukazem na povinnost katolické strany respektovat náboženskou svobodu a na potřebu usilovat o stálost smíšeného manželství. Pokud děti ve smíšeném manželství přes veškerou snahu nejsou pokřtěny a vychovávány v katolické víře, katolický rodič neupadá do trestu stanoveného církevním právem.

Autor: Tabita Landová
Ilustrace: Lydie Férová