Lk 11,1 – 9

Ježíš se dle svědectví třetího evangelisty modlí velice často a pravidelně. K té jeho cestě do Jeruzaléma, kde se odehraje všechno podstatné, ta modlitba prostě patří.

Pisatel dává svým čtenářům nahlédnout do vztahu Syna k Otci. Není to ovšem pouhé přihlížení diváků. Pohled na modlícího se Ježíše vyvolá u učedníků správnou reakci: „Pane, nauč nás modlit se.“ Učedníci tu svoji prosbu opírají o běžnou praxi učedníků Jana Křtitele, který vycházel z židovské zvyklosti, kde šlo předně o četnost, ale také o obsah a náplň modliteb, jež měly podtrhnout společný rituál. Ale Ježíš je zase tak trochu překvapí. Hned tím úvodem: „Když se modlíte, říkejte: Otče!“ Takto formulované oslovení při modlitbě ve Starém zákoně nenajdeme. Ježíš nás bere do svého vztahu k Otci. Jedině díky tomu se může jeho Otec stát i naším Otcem! A my můžeme Boha Hospodina nazývat Otcem jedině skrze Syna. Oslovení Otče, dává celé modlitbě naprosto jedinečnou perspektivu. Jejím obsahem je zvěst, rozpoznatelná již ve Starém zákoně – Boží lid je vyvolen ke zvláštnímu synovskému úkolu. Je jím poslání, ale též odpovědnost ztělesnit nebo vyjádřit uprostřed druhých dílo Boží. Tím je přiznání se Hospodina k cestě Syna, která vede všechny, kdo se dají pozvat, k tomu kýženému a konečnému exodu nebo-li osvobození. Modlitba Pána Ježíše nenavazuje tudíž na lidskou představu milujícího taťky nebo přísného či dokonce trestajícího Otce. Umožňuje nám oslovovat Otce, jehož vůli nám vyložil a přiblížil svým příběhem Syn.

Zkrácená verze modlitby, kterou jsme zvyklí označovat jako modlitbu Páně, umožňuje vnímat Boha jako Otce všech, nejen nás co spolu chodíme; a také otevřenější horizont odpuštění se týká každého, s kým máme v životě co do činění. Důležité je rovněž v úvodních prosbách zájmeno tvé (nejdříve věci Boží) a teprve pak zájmeno naše, tedy naše prosby. Odtud patří na začátek našich modliteb oslava a chvála Boha a ne hned naše přání a potřeby. Prosby o Boží věci učí vidět i mé potřeby v tom správném světle. Učím se tak totiž vnímat a přijímat skutečnost, že ty moje věci a prosby mají být v souladu s vůlí Boží.

Podobenství o půlnoční žádosti o chleba líčí nouzi, která zaskočí podobně jako nečekaný host, jehož nemáme čím uctít. Jde tu o neodbytnost a snad i o vytrvalost v modlitbě. Proste a bude vám dáno. Nikoli univerzální slib, že Pán Bůh splní všechno, co si vymyslíme, čím jej zahrneme, ale výzva spjatá se zaslíbením. Nebojte se a nestyďte se volat a prosit. Upřímně a opravdově. Pán Bůh vás slyší, nenechá vás na holičkách, i když nesplní do puntíku, co byste rádi. Jenom se nepřestat modlit. Nevzdávat ten důležitý zápas, učit se po celý život, že je smysluplný, že to má svůj význam, ať se děje cokoli, ať jsem v jakékoli situaci. A znovu – nebojme se. Věřím pevně, bratři a sestry, že milosrdný Otec nám promíjí takové prosby, které mohou připomínat neomalené žadonění, a vyslýchá ty, které nemají brilantní formulace a bezchybný slovosled. Evangelium nám dává naději, že Bůh má slitování i s našimi nevhodnými způsoby. Že mu však především záleží na tom, abychom se na něho všemožně obraceli; v zaujaté, neodbytné důvěře, že nám dá, co opravdu potřebujeme. Vždyť Bůh je přece dobrý Otec. A tak ho můžeme prosit kdykoli, třeba opravdu i o půlnoci.

Amen

Jan Krupa

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.