Historie kostela
Na počátku stálo založení českého gymnázia ve Valašském Meziříčí v r. 1871 a jazykově utrakvistické školy pro zpracování dřeva. Na těchto školách studovalo mnoho nadaných evangelíků, pro které jejich otcové hledali vhodné a levné ubytování. V roce 1882 byl z podnětu notáře Ludvíka Odstrčila založen spolek „Evangelické Alumneum“, který si vytkl za cíl „chudé evangelické žáky c.k. vyššího gymnázia a státních odborných škol valašsko-meziříčských ve společné budově ubytovati, stravovati, ošetřovati a vůbec v každém ohledu podporovati, obzvláště pak o vzdělání jejich v duchu evangelia se starati.“ Někteří z žáků byli ubytováni v pronajatém domku na dnešní Křížkovského ulici, který byl posléze v roce 1889 zakoupen střítežským sborem pro potřeby alumnea (pozn.: alumneum je kněžský výchovný ústav, seminář). Šlo o přízemní chatrný domek se šindelovou střechou a dvěma místnostmi, který působil ponuře a zcela nedostatečně – přesto se zde začaly konat modlitební schůze a studium slova Božího. Tristní podmínky k založení stavebního fondu, který měl sloužit k vybudování důstojnějšího stánku pro modlitebnu, alumneum a byt budoucího duchovního správce. Po různých peripetiích s financemi i stavebními pozemky se podařilo získat dostatečné prostředky pro zahájení stavby. Klíčovou událostí bylo darování současného stavebního pozemku již výše zmíněným notářem Ludvíkem Odstrčilem. Stavební plány a rozpočty byly vypracovány téměř zdarma architektem Janem Kaldou ze Záhřebu, br. Kinský z Krásna a bratři ze Stříteže věnovali bezplatně cihly na stavbu (celkem asi 35 tisíc cihel), řada podnikatelů z okolí poskytla výrazné slevy na další materiály (stavební dříví, sklo...). Koncem roku 1908 již byl materiál připraven na staveništi a v dubnu 1909 byl položen základní kámen. Stavbu realizoval místní stavitel J. Demel. Stavební práce probíhaly v rychlém tempu, na konci června již byla budova pod střechou a 15. září 1909 byly "místnosti úředně uznány za dosti vyschlé a způsobilé k užívání". Tři mísnosti v prvním patře byly pronajaty dívčímu gymnáziu a probíhala úprava interiéru modlitebny v přízemí dle návrhů prof. arch. Pelanta a Šachla.
Kostel byl slavnostně otevřen 1. listopadu 1909.
Tento památný moment zachytil ve svých vzpomínkách František Zbořil, předseda stavebního výboru:
„Toho dne slavili evangelíci svůj velkolepý vjezd do nábožensky strnulého města. Za tichého, vlažného rána vítají prapory z věže budovy četné z blízka i zdaleka se scházející hosty v lesklých cylindrech i prostých halenách. Zástupové sborů, úřadů, škol a spolků zapisují v alumneu svá jména v pamětní knihu, zástupy lidu tísní se na chodbách a v předsíních budovy i před domem, 12 duchovních v talárech schází již do předsíně modlitebny a z tisícerých úst zazní vsetínským učitelem V. Nekvindou intonovaná píseň „Hallelujah, nechť sláva, čest“, družička Krejsková procítěnou básní Pelíškovou podává klíč modlitebny superintendentu doktoru F. Císařovi, který vzpomíná smutnějších dob, kdy uzavíraných, lidu odebíraných modliteben se klíče odevzdávaly, děkujeme Bohu za radostnější doby svobody evangelia, načež duchovní správce mateřského sboru střítežského senior G. Jelínek slovy žalmu 24,7 modlitebnu otevírá.
Část zástupu dostavšího se do modlitebny pěje starou vroucí píseň „Otče náš, milý Pane, dejž nám Ducha svatého“ a superintendent Císař na základě posledních slov ze Skutků ap. přirovnává působivě náš Sion ku vězněnému Pavlovi, zvěstujícímu slovo Boží „se vší doufanlivostí bez překážky“, a výmluvně dovozuje, že to slovo Boží je 1) slovem triumfu, před nímž oněměl Řím starý 2) slovem výstrahy, jež k novým Římům volá z cesty, vari 3) slovem žaloby, jež z naší evangelické cti trhá cáry, ale i 4) slovem zaslíbení, že co na skále Kristu, nepřemohou pekla zmary. Potom pokleknuv, modlí se posvěcující modlitbu krále Šalamouna a prosí o posvěcení nebeského Otce, jenž jediný jsa svatý, jen sám světiti smí. Po zpěvu žalmu 84. promluvil vanovický farář Kamil Nagy na základě Mat. 5,13 „Vy jste sůl země“, působivé časové kázání o nutnosti karakterních, silných lidí. Vinoucích se ku Kristu a majících vlastnosti soli, nevyhnutelné ku stavbě domu duchovního. Po zpěvu Luterovy hymny „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“ podal ještě pisatel těchto vzpomínek, jakožto předseda stavebního výboru, stručný přehled vývoje a vzrůstu celé práce od založení alumnea r. 1882 a zdůraznil, že nová budova jest jen vhodným prostředkem ku stavbě domu duchovního, zároveň však pomníkem sdílené lásky tisíců a umělecky i prakticky zdařilým dílem, budícím vděčné uznání práci těch, kdož stavbu prováděli. Současně kázali venku před budovou zástupu, čítajícímu přes 2 000 hlav, liptálský farář B. Dobiáš na text Iz 66,1 a 2 a olomoucký farář Fr. Prudký na text Mat 16,26. Krásná povznášející slavnost, které se zúčastnilo 14 reformovaných a 4 augsburští duchovní i mnoho katolíků a židů, byla ukončena před druhou hodinou; sbírka činila 205K.“
Ke kostelu se pochvalně vyjádřil architekt E. Edgar v časopise „Die Kirche“ slovy:
„Tak krásného souladu architektury s rázem a náladou okolí a prostředí nenalezneme právě často. Malá, líbezně zpracovaná a uhlazená stavba…Kostelní nábytek jest ideální. Praktické, jednoduché, tmavozelené, „takové kajícné“ lavice. Kazatelna – ano, umělecko-výchovný význam této kazatelny (návrh architekta Pelanta) – sahá daleko za hranice Moravy! Něco zvláštního: vážná, tmavozelená, vše jen ploché, bez „forem“…Stavba jest nejlepší evangelickou skupinovou stavbou na Moravě… krásný, šťastný, typicky domácí zjev pro naše vesnice a malá města…“
Celkové náklady stavby se vyšplhaly na více než 54 000 korun (dle Wikipedie je to ekvivalent cca 16,5 kg zlata).
Čelní plastika
Původní vnitřní vybavení od architektů Pelanta a Sachly prošlo v 80. letech 20 století proměnou. Dominantou kostela se stala čelní plastika z dílny Barbory Veselé na motivy Ježíšových podobenství. Desky reliéfu vznikaly v domě a na zahradě manželů Veselých v Praze, do Valašského Meziříčí je odvezl na přívěsném vozíku, taženém Škodou 130, tehdejší farář našeho sboru, pozdější synodní senior Daniel Ženatý. Instalace plastiky probíhala v průběhu jara a léta 1989.
Podobenství levé části plastiky jsou ty, které očekávají lidskou odpověď na Boží jednání. Je třeba být připraven, jako bylo připraveno pět družiček. Je třeba hledat, jako hledal ten, kdo nalezl drahocennou perlu. Podobenství pravé a části plastiky jsou ta, která se dějí bez ohledu na lidskou vůli a vyjadřují skutečnost, že království Boží roste a blíží se, že jeho příchod nikdo a nic nezastaví. Rozsévač rozsévá, stůl Boží hostiny je prostřen. Sám hostitel nás zve, abychom přijali, co On nabízí. Vše dohromady, tedy Boží svrchované jednání i lidskou reakci na něj jako svorník propojuje motiv duhy, která je tvořena vírem zrn z rukou rozsévače – podobenství, které se vztahuje ke středu naší víry. Duha jako znamení smlouvy mezi Bohem a člověkem, znamení milosti Boží, které dává smysl i směr našemu shromažďování. Rozsévač, který vyšel, aby rozséval. Ježíš z Nazareta, v jehož osobě se do našeho světa vlamuje království Boží.
Symbolika lustru nad stolem Páně
Lustr nad stolem Páně v sobě spojuje obraz kříže a stromu obtěžkaného plody. Kristus nás skrze svůj život, smrt a vzkříšení přivádí k Bohu a do ztraceného ráje. Jeho cesta k životu vedla přes kříž, který byl hrozným popravčím nástrojem, a přesto se stal symbolem Boží lásky a věčného života. Proto se už v raném křesťanském umění objevovaly obrazy či mozaiky kříže ve tvaru stromu, který je obtěžkán plody; tomuto motivu se říká „strom života“. Vyjadřuje to i známá píseň: „Z přetěžkého kříže, který nesl Pán, strom života stal se, plody obtěžkán.“
Utrpení obvykle vnímáme negativně, jako něco, co by nemělo být, čemu bychom se rádi vyhnuli. Mnozí lidé však mají zkušenost, že právě tehdy, kdy trpěli, zažívali pomoc a solidaritu druhých, kterou ani neočekávali. Neštěstí mnohdy vyvolá nečekanou štědrost. Často se stává, že rodina kolem nemocného se semkne nebo usmíří. Není to automatické a není na to nárok, ale utrpení může přinést i dobré plody.
