Mk 8,11 – 21

Znamení, které chtějí farizeové od Ježíše, nebyl pouze požadavek, aby potvrdil svou pravomoc nebo prokázal své oprávnění, ale touha udělat si svůj obraz Boha, na němž se pak měří Boží jednání, podle kterého člověk rozhoduje, zda je při díle Bůh či ne a podle toho se k němu připojí.

Tuto snahu odmítá Ježíš tolerovat. Jindy tak velkorysý, vstřícný, milující a odpouštějící nevím co, tady reaguje rozhodně, odměřeně a svým způsobem i tvrdě. Odešel od nich, píše evangelista. Ježíš od nich odešel, opouští je a oni, farizeové a s nimi všichni, kteří žádají znamení, potvrzení a důkazy, zůstávají bez Ježíše, a tedy zbaveni přítomnosti Boží. Víra nepotřebuje důkazy, a potřebuje-li je, není to víra.

Znamení jako taková ovšem existují. Ale jsou výhradně v boží kompetenci. Nelze je vymáhat. Skutečnost, že evangelista zařadil tuto farizejskou žádost za událost nasycení velikého zástupu lidí, pomáhá rozlišit mezi znamením darovaným svobodně od Boha a znamením svévolně požadovaným. To první člověka oslovuje, volá a jeho víru posiluje, to druhé víru zkresluje a ničí. Odvěká lidská touha po zázracích, která má tolik rozmanitých podob i dnes, nemá nic společného s vírou, kterou nám Bůh Otec nabízí a ke které nás zve. Kdo zůstává na bázi otázek – proč Bůh něco neudělá, proč nezasáhne, kde byl Bůh, když se dělo to neb ono, zůstává na břehu, zatímco – jak píše evangelista – Ježíš vstoupil na loď a odjel na druhý břeh. Ta nepatrná poznámka míří k pravé možnosti následování – víra je jen tam, kde člověk nastoupí s Ježíšem do loďky a nezůstane stát na tom, podle svého mínění, jistém břehu.

Ale i na té lodi s Ježíšem se odehrává něco nesmírně důležitého. Učedníci si zapomněli sebou vzít chleby. No, to by snad nebyla tak velká tragedie. Období dospívání, kdy člověk nevydrží nějakou tu hodinku bez jídla, měli patrně všichni za sebou a jezero nebylo zas tak velké, aby se nedostali brzy na druhou stranu. Evangelista chce svou zmínkou o zapomínání upozornit na něco onačejšího. Na lodi měli jen jeden chléb – možná souvislost s rozpoznáním, že tím, kdo je sytí a živí po všech stránkách, je přece Ježíš Kristus sám. On je chléb života! Ale lidem kolem Ježíše to v tu chvíli nedocvakne. A tak jim Ježíš vychází vstříc. Varujte se kvasu farizeů. Jejich chápání zákona je nebezpečným kvasem, a to nejen v Izraeli. Všechny ty pochybnosti, všechno to duchovní poblouznění, všechny dnešní kombinace různých náboženství a pověr, nesprávně chápaná a přijímaná víra. Pozoruhodná je pak reakce na toto Ježíšovo slovo – začali mezi sebou rozmlouvat, že nemají chleba. Jeden o voze, druhý o koze. Dávný autor se tu ovšem dotýká něčeho hlubokého. Jak často dovedeme brilantně odvést rozhovor od tématu své vlastní víry. Od toho, co je tak důležité pro náš život. Meleme svou. Neumíme naslouchat. Nevyhovuje nám, když se má jít až na samotnou dřeň. Odvádíme řeč jinam. Naštěstí nás Ježíš vrací k tématu. Vždyť jste to přece sami na vlastní kůži zažili, to sycení zástupu. Udělali jste dobrou zkušenost. Ježíš má dost své lásky a svých darů pro všechny. Zůstalo dvanáct a sedm plných košů. I pro ty, kteří tam tenkrát přímo nebyli. Všichni mohou mít a věřit. Není toto znamení nad všechny zázraky? Udělali jsme, bratři a sestry i my, podobně dobrou zkušenost s Ježíšem? Tak o co jde? Ještě nerozumíme? Porozumění začíná tam, kde jsme připraveni nově naslouchat, nově důvěřovat, nově doufat v Ježíše Krista jako našeho jediného Pána. Ježíš vede učedníky i nás, abychom věřili, že naší nadějí je jeho cesta za námi. Cesta, která vede nejdříve přes golgotský kříž, kde je On, chléb života, pro nás lámán, ke konečnému vzkříšení. Ten, kdo takto věří, má oči otevřené, slyší a vnímá skutečnost v níž žije, nejen v její povrchové fasádě, nýbrž tak, že je skrz naskrz ovládána Boží dobrotou a blízkostí. Pak není nutné, aby naše pochybnosti, malověrnost a selhání měly poslední slovo.

Jan Krupa

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.