Věra Holčáková a Dušan Rybka

Sestra Věra Holčáková pocházela z Růžďky. Narodila se 1.12. 1929, byla nejstarší z osmi dětí. Ač vyrostla ve venkovském prostředí, kde byly drsné zimy a tvrdá práce, byla to velmi milá a jemná paní.

Ze sourozenců si byla nejblíž s bratrem Josefem, který byl po těžkém úrazu v dole, a i když pak dál pracoval na dráze, potřeboval podporu a později pak i pomoc a péči. Sestra Věra jej doopatrovala, a je to právě osm let, co jsme se s ním v našem kostele rozloučili. Paní Věra pracovala do 30 let také na dráze, pak v ČSAD – nejdříve jako průvodčí, později na vrátnici. Před třiceti lety utrpěla úraz obou rukou, po kterém se jí jedna ruka již nikdy nezahojila – bohužel pravá, a tak se paní Věra musela naučit dělat všechno levou rukou. Celých 30 let ji ta ruka bolela – mnozí jistě pamatujete, že ji vždy mívala zahalenou do malého rukávníku.

Paní Věra měla velmi mírnou povahu, s každým se snažila vyjít. To se jí osvědčilo v Domově pro seniory, kde strávila poslední léta svého života – není to jednoduché, když vás dají na pokoj s někým, koho vůbec neznáte; se svou spolubydlící, paní Prcinovou, si však vytvořila paní Holčáková pěkný vztah. Do společenství v Domově zapadla, protože se neprosazovala. Měla zde několik kamarádek, se kterými ráda poseděla a povykládala. Bývala pravidelnou účastnicí našich nedělních bohoslužeb.

Já jsem ji poznal již dřív, v době vikariátu u br.f. Krupy – jako velice vděčného a pokorného člověka. Druhé lidi neposuzovala a přála jim. Myslím, že prožila – aspoň z mého pohledu – těžký život, ale nezatrpkla. Vzpomínám si, jak byla vždycky ráda za chvíli společné modlitby. Na bohoslužbách i při jiných setkáních v Podlesí nám chybí.

Sestra Věra Holčáková zemřela 29. 8. 2011. Při rozloučení v našem kostele jsme četli Ježíšova Blahoslavenství (Mt 5,3–10), jednak proto, že měla to místo založené ve své Bibli, a jednak proto, že k jejímu životu blahoslavenství „pasovala“: Byla tichým člověkem, který dostane zemi za dědictví. Byla milosrdná, druhé neodsuzovala. Byla svědkem pokory ducha. Dokázala být skromná a přitom štědrá. Mezi lidmi působila pokoj. Věřím, že jako člověk čistého srdce nyní patří na Boha.

 

Bratr Dušan Rybka se narodil 3.10. 1947. U svých rodičů a se svou sestrou Jarkou (provdanou Podezmnou) prožil pěkné dětství. Zažil, co je to soudržná rodina, a také takovou později vytvořil. Jeho maminka vedla své děti k víře, sourozenci Rybkovi byli pokřtěni i konfirmováni v našem kostele, kam jako malý pan Dušan rád chodil a velice rád zpíval. Vychodil školu v Lešné, v učení byl až v severočeských Teplicích.

V mládí se seznámil s paní Helenou, jejíž rodiče se v roce 1968 přistěhovali z Bohumína do Mštěnovic, a přitáhl ji svou skromnou povahou. V roce 1972 se vzali; v roce 1973 se jim narodil syn Dušan a v roce 1975 druhý syn Víťa. Prožili spolu pěkné manželství plné pokoje a vstřícnosti, dokázali si vyhovět v práci i v trávení volného času. Tatínek panu Dušanovi zemřel, když byl dva měsíce ženatý. Jaké to asi je, když člověk prožívá radost i zármutek zároveň?

Manželé Rybkovi bydleli spolu s rodiči paní Heleny, ke kterým měl pan Dušan pěkný vztah. Hodně se věnoval dětem, bral je do lesa i na stanování.  Na vnoučata už mu nezbylo sil, ale měl z nich velkou radost.

Pan Rybka pracoval jako nástrojař ve výrobě osvětlovacího skla až do důchodu, do kterého nastoupil předčasně, protože jej již mnoho let trápila nepříjemná nemoc. Z těch dnů, které mu byly dopřány, dokázal vytěžit to dobré: čas pro rodinu, pro druhé lidi i pro svou potěchu. Rád vařil, miloval sport, kterému se v mládí věnoval.

Pan Dušan byl obdarovaný k manuální práci, a jako kutil procoval nejen pro svou rodinu, ale i pro sousedy a další lidi z vesnice, kterým brousil pily i jinak pomáhal. Manželé Rybkovi mají pěkné vztahy se sousedy, rádi si vykládali na procházkách s pejskem, před domem si plánovali postavit lavičku, aby se tam dalo posedět a povykládat, a to je dnes vzácné.

Pan Dušan měl radost z toho, když viděl, jak jde život dál, když se synové oženili – měl velice rád obě své snachy a měl velkou radost z vnoučat Amálky a Matyáše.

Někoho nemoc uvrhne do hořkosti, manžele Rybkovy nemoc p. Dušana stmelila. Dlouhá nemoc, se kterou se potýkal, byla tak nepříjemná, že nebylo možné cítit, že se k ní přidává i nemoc mnohem zákeřnější. Paní Helena si vzala manžela prozíravě domů a věrně o něj pečovala, bohužel jen tři týdny, po kterých jí zemřel v náručí (23.8. 2011). Kdo z nás by si nepřál takto žít i takto zemřít, obklopen láskou?

Na pohřbu bratra Dušana Rybky jsme četli vedle apoštolovy úvahy o sdíleném a společném utrpení, které spojuje (Ř 8,18–25), také slovo z proroctví Jeremiášova (29,11–14): Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti (v.11).

 

Bůh Otec, Stvořitel života i Pán nad smrtí, ať potěšuje obě zarmoucené rodiny.

Daniel Heller

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.