Mt 21,28-31

„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. 

Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mt 21,28–31)

Milé sestry a milí bratři,

v neděli jsem vykládal toto podobenství v souvislosti Ježíšova sporu s „velekněžími a staršími lidu“. Vedlo nás to k tomu, abychom se našli nejen v podobenství samém (ať jako jeden či jako druhý syn), ale i v roli těch, kteří druhé posuzovali, odsuzovali nebo jimi pohrdali. Pokud nedostaneme dar pokání, stále máme tendenci si myslet, že na tom nejsme zas tak zle, abychom to museli „řešit“, nebo na tom jsme aspoň určitě lépe než ten či onen darebák. Výklady podobenství samého jsou často etické, mravní, na téma lenost či poslušnost (vizte obrázekJ). Farizeové a zákoníci a jim podobní ovšem v poslušnosti Zákona excelovali a agilní byli zcela jistě víc než celníci a nevěstky.

Ježíšovi protivníci sami přiznali, že vůli svého Otce splnil ten, který se jí nejdříve vzpíral. (Dnes nám to nepřijde divné, když jsou děti drzé a řeknou, že se jim něco nechce, ale ještě před dvěma generacemi lidí to byla urážka rodičů, a když se to stalo před někým dalším nebo veřejně, bylo zle.) Ježíš jim svým podobenstvím Boží království nezavře; říká jen: ti, kterými tolik pohrdáte, jdou napřed.

Ale copak záleží na tom, kdo je napřed, kdo je první a kdo poslední? Je cesta víry závodem s druhými? Určitě ne. Ale dost často tak chováme nebo smýšlíme, jako by to tak bylo. A protože Ježíši záleží na tom, jak žijeme „tento život“, říká opakovaně: Poslední budou první a první poslední.

Vzpomeňme si na jiné podobenství o vinici, které jsme také nedávno četli (Mt 20,1–16) – o dělnících, kteří nakonec dostali všichni stejně: Vinice není jen práce a není to jen církev, jde o celý náš život a o to, abychom byli blíže jeho království; jde o to, že jsme pozváni, proto čteme i zde: Synu, jdi dnes pracovat na vinici! (A navíc je tu ono dnes – teď a tady se tě to týká).

Jsem za to podobenství vděčný také jako za model poslušnosti, kterou Bůh oceňuje: není pro něj důležité, jestli okamžitě srazíme podpatky, ale jestli o sobě, o svém životě a Boží vůli přemýšlíme, jestli se nám to nakonec rozleží. Říkám si, že bych byl rád, kdyby se o mně jedno řeklo ne „okamžitě a samozřejmě šel“, ale „nakonec šel“ – snad by to bylo adekvátní.

Tím se dostávám k tématu soudu. Slíbil jsem totiž v časopise „dovyložit“ to, co se nevešlo do kázání – co Ježíš říká o odměně podle našeho jednání: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. (Mt 16,26–27)

Nikdo z nás neví, jak bude Boží soud probíhat či jak už snad probíhá. Biblických obrazů o něm je víc, mluví o něm různým způsobem. Asi nemá smysl si to nějak představovat, ale – asi to také znáte – člověk se o to stejně pokouší; ne pro to, že by si pak myslel, že ví, jak to bude, když se v nějaké představě „zabydlí“, ale proto, že tomu chce porozumět, tak se snaží si to nějak představit – jak by to snad mohlo být…

Mně osobně je blízká představa rozhovoru, celoživotní bilance, jiné, než o jakou se lidé pokoušejí na pohřbech. Mám představu zpovědního rozhovoru, na který bude čas, který bude v ovzduší milosrdné lásky, ale také velké pravdivosti; asi se také dozvím o sobě dost nepříjemných věcí; to, co jsem vytěsnil, mi snad Pán připomene, ale také tuším, že řekne něco nadějného o těch věcech a obdobích života, která vidím jen a jen černě. Jen bych nerad slyšel takové to „no comment“ – to je horší než jasné, byť negativní slovo. (Ježíšovi protivníci se vykrucovali a říkali: „Nevíme“, i když velmi dobře věděli, co si sami myslí.)

Nezasloužená milost (vzpomeňme ještě jednou na podobenství o dělnících na vinici) pro mě byla vždycky něčím centrálním v biblické zvěsti (nejen proto, že jsem evangelík). Vždycky jsem byl nešťastný z toho, když mi nějaký křesťan (zvlášť evangelík) řekl, že každý stejně dopadne podle toho, jak žil.

Jenže Ježíš o odplatě mluví několikrát, i o odplatě podle jednání či skutků, nebo podle našich postojů: Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Mt 7,2) Skoro to vypadá, jako by i v duchovních věcech platil zákon o zachování energie: někde se to projeví, odněkud to přijde zpět.

Nevím vůbec, co mi k tomu Ježíš jednou řekne, ale věřím tomu, že se spasení z pouhé Boží milosti a Ježíšova slova o odplatě nemusí vylučovat: Co když se ta odplata týká toho, jak bude vypadat ta naše životní rekapitulace? Nemyslím, že by se nám Bůh měl mstít tak, že zapře své milosrdenství a bude k nám tak příkrý, jako jsme byli k druhým, ale možná nám to aspoň na chvíli dá zakusit, abychom se v tom poznali. Možná se vám to zdá troufalé, ale věřím, že ještě před Boží tváří bude čas na pokání – na to, abychom radikálně změnili svůj postoj k sobě i k druhým – a pokání je předpokladem milosti, ve které nám pak Bůh ve své suverenitě, jak věřím, může odpustit a pozvat nás na hostinu ve svém království (poslední podobenství o vinici, přijde na řadu tuto neděli). „Na to rozum nestačí, jak nás Bůh uchem jehly protlačí.“ (Sváťa Karásek). Možná jsem ale úplně vedle. Zajímá mě Váš názor, ozvěte se.

Těšíme se na sborovou neděli – odpoledne bude mládež vyprávět o tom, co o letošních prázdninách prožila sama (na vodě či na puťáku) nebo s dětmi na táborech. Za práci mládeže s dětmi jsem nesmírně vděčný. Při dopoledních bohoslužbách budeme slavit díkčinění za úrodu. K účasti na těchto bohoslužbách zvláště zveme zvláště starší a méně pohyblivé členy sboru, které rádi dovezeme – stačí, když mi zavoláte, rád Vám zajistím odvoz na bohoslužby i domů. Po bohoslužbách také zveme všechny k posezení při kávě a čaji a dalších dobrotách – pro mnohé je to příležitost se po dlouhé době vidět se svými přáteli, třeba už od dětství.

Děkuji Vám všem za pochopení naší rodinné situace, kdy je má manželka Alena po operaci. Jsem vděčný za to, že se přechodně mohu starat o děti a že je v našem sborovém společenství tolik lidí ochotných pomoci.

S přáním všeho dobrého srdečně zdraví

 

Daniel Heller

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.