Anna Krausová

Sestra Anna Krausová patřila do střítežského sboru, ale zároveň patřila k dlouhodobým a věrným návštěvníkům bohoslužeb v Domově pro seniory v Podlesí. A snad i proto, že jsme neměli možnost se s ní rozloučit v pohřebním shromáždění, ji chceme na stránkách Našeho časopisu zmínit. (A možná za ní můžeme trochu aspoň z části doplnit to, co sama chtěla napsat – vizte níže).

Ve Stříteži n.B. žila jako neprovdaná se svým starším bratrem Jaromírem, milým člověkem, nedaleko kostela. Oba měli život ztížený handicapem, se kterým dokázali žít a překonávat své nesnáze. Účastnili se setkávání v Diakonii, která jim do Stříteže vozila obědy. Oba šli pak společně bydlet do Domova pro seniory v Podlesí, kde prožili podzim svého života.

Jako křesťané věříme, že po podzimu života nenastává zima, chlad, samota či nicota, ale život v plnosti Boží přítomnosti a lásky. Přeju paní Aničce, aby jí Bůh vynahradil vše, oč byla v životě mezi námi ukrácena, co jí chybělo a mrzelo. A děkuji sestře Věře Tyralíkové nejen za plné nasazení a lidskou blízkost při návštěvách v Podlesí, ale také za milá slova, která o sestře Krausové napsala:

 

Daniel Heller

 

S paní Aničkou  (tak ji všichni její známí říkali) jsem se setkala poprvé letos v lednu – přesně 7. ledna, když mě bratr Heller uváděl do mé práce pastorační pracovnice. Chtěla jsem, aby mě všichni klienti v Domově pro seniory v Podlesí viděli, aby věděli, že budu patřit jim (je jich tam hodně, tak další návštěva v doprovodu následovala). Potom jsem již začala jezdit sama. Každý z klientů, které navštěvuji, je něčím originální, každý mě něčím oslovuje a je pro mne přínosem. Paní Anička byla pro mne člověkem, který se celý život „pral“ s těžkým osudem – s vadou, která ji na dlouhá léta vyřadila na okraj společnosti dětí, a potom i dospělých. Člověkem, který zasluhuje úctu a obdiv. Narodila se s vadou, která jí znemožňovala mluvit. Přišla na svět v roce 1935, kdy se ještě mnohé nedokázalo léčit. Ale z jejího vyprávění jsem se dozvěděla, že přesto vše měla hezké dětství, její rodiče i sourozenci ji měli rádi a ona byla dítě zkoumavé. Koncem padesátých let prodělala léčbu a logopedický výcvik v Olomouci, kam jezdila dva roky a zvítězila (tyto údaje znám jen z jejího vyprávění). Já o ní ovšem chci mluvit, jak jsem ji poznala při návštěvách. Byla velmi zvídavá a měla nesmírně pevnou vůli. Už ji zlobily nohy, ale přesto všechno denně trénovala – chodila svoji určenou trasu v přízemí budovy, nejprve bez holí, potom s jednou francouzskou holí a po jednom pádu na pokoji začala chodit s chodítkem. A tak jsem ráda chodila s ní. A daly jsme si občas kafíčko. Ráda četla Náš časopis, a také se mi svěřila, že by ráda ještě něco sepsala o své rodině, v čemž jsem ji podporovala, přinesla jsem jí sešity, ale nevím, zda ještě něco stihla. Přece jen jí už zdraví nesloužilo. Ráda vypravovala o svém domečku po rodičích ve Stříteži (přenechala ho svému prasynovci), o svých sourozencích. Líbila se mi její odvaha a také smysl pro humor. Prostě jsme probíraly všechno možné. Měla moc ráda paní Holčákovou – často jsme si povídaly společně. Když paní Holčáková zemřela, tak jsem viděla, že Anička chřadne. Pak přišel den, kdy  opět upadla na pokoji, a když jsem ji navštívila, tak už byla velmi smutná. O týden později už byla v nemocnici, kde jsem ji 17.10. navštívila. Měla kyslíkovou masku, ale poznala mě a reagovala na moje slova. Ve středu 19.10. v ranních hodinách zemřela. Měla JSEM JI MOC RÁDA a její odchod se mě velmi dotknul. A stále obdivuji její statečný postoj k životu.

 

Věra Tyralíková

 

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.