Živoucí sen Krošenk

Poslední únorový víkend mnohým z naší valmezácké party bodla změna každodenního prostředí. Vypravili jsme se do útrob valašského kraje, do idylické pohádkové chaloupky, celé ze dřeva, do ráje ticha a království zimy.

Začali jsme mládeží ve Valmezu, kde jsme se snažili o rýmy a hudební produkci na biblické téma z knihy Jozue. Hovoří se zde o Jozuovi jako nástupci Mojžíše, kde mu Bůh uděluje pokyny jako vůdci izraelského národa.

Následně jsme se vydali na nádraží a večerním rychlíkem Bečvou odjeli na Vsetín a poté do Jasenice. Tajemná atmosféra na sebe nenechala dlouho čekat. Sněhu přibývalo a nakonec nezbývalo nic jiného než v metru a půl hlubokém sněhu prorazit stopy, někde na hřeben co nejblíže Krošenku. Po nekonečné a namáhavé cestě do prudkého kopce, pomáhajíce si za svitu čelovky, jsme dorazili na hřeben. Šli jsme ještě asi 1,5 km po něm a po delší době konečně dorazili do jiného světa – romantické chaloupky. Čas jsme skutečně nevnímali. Dorazili jsme okolo jedné hodiny v noci. Zatopili jsme v kamnech a sdělovali si zážitky a trávili čas radostným hovorem, vařením čaje ze sněhu a vychutnávali odpočinek mimo hektickou civilizaci.

Ranní probuzení bylo úchvatné. Počasí bylo svěží, slunce hřálo už tak nějak jarně a výhledy na nekonečné zasněžené stráně s chaloupkami umocňovaly pocit nekonečného Božího stvoření. Dopoledne každá skupinka hrála divadlo. Museli jsme zahrát, jak se izraelští zvědové dostali do Jericha k nevěstce Rachab. Po prozrazení je ukryla a po následném útoku na Jericho její rodinu Izraelci za odměnu ušetřili na životech. Docela jsme se scénkám zasmáli. Potom jsme přenášeli dřevo z kůlny do půdy, a to tiše, protože nás chytaly vody Jordánu ala ruce vedoucích. Následně jsme stavěli ze dřeva brody přes Jordán. Kdo měl nejvyšší věž a nejkrásnější uměleckou stavbu ze dřeva, vyhrál. Následně jsme překračovali Jordán už po brodech/dřevech. Důležité bylo nespadnout a přejít do zaslíbené země. Opět nás chytali domorodí velitelé, ale přesto jsme svoji misi zvládli.

Po výborném obědě s delikatesní rýží a masem jsme měli odpolední klid, kdy dost z nás „zadřelo“. Poté jsme vyrazili natvrdo dobýt Jericho. Vedoucovská skupinka se opevnila valy a další tři skupinky si udělaly obranné zátarasy. To všecko ze sněhu. Následně proběhl rituál pokřiků, zahájení palby, a bitva se v zimě proměnila v horkou show. Jericho jsme zničili, ukořistili vlajky a ani plyšák Rozkošňák nezůstal celý =D Pak jsme začali bořit všecky další valy. Totálně jsme se vyváleli ve sněhu, a pak pozorovali západ Slunce, což na tomto místě vytvořilo nezapomenutelnou atmosféru. Na chatě jsme obalili kamna mokrými věcmi a těšili se na večeři. Měli jsme tu čest, že k nám obětavě dorazil pan farář Martin Tomešek z Jablůnky a sloužil nám bohoslužbu, což byl obrovský zážitek, který se jen tak nezažije. Pokud mám mluvit za sebe, připadal jsem si jako za doby temna, když k nám dorazil z daleka evangelický kněz a potají konal bratrskou bohoslužbu. K umocnění této nálady už chyběla jen večeře Páně. Pan farář mluvil o důležitosti pokání v postní době. Za zvuků praskání dřeva jsme si každý ve svém nitru spoustu věcí znovu uvědomili. Následně jsme zpívali ze Svítáku až do Haleluja. Jedli jsme ještě chleby s vynikající domácí marmeládou a užívali si naprostou bezstarostnost a vděčnost za to, že jsme zde mohli být.

Poté nastalo vyhlášení, že se vítězem stala skupinka Ruben (další byly Lévi a Zabulón). Hráli jsme pak zajímavou hru Parlament. Šli jsme spát asi ve 3, ale pořád to nebyl konec bombovně-akčního dne. V 5 ráno nás přepadli cizinci usilující o Jericho jako o své území. Aby nás nechali na pokoji, žádali úplatek, museli jsme se tedy vydat hledat poklad. Vzchopilo se jen pár bojovníků, ostatní byli zaslepeni a zradili svůj tým. Nicméně se přesto podařilo věc dotáhnout do vítězného konce.

Ráno jsme jen museli sbalit a uklidit, což byla opravdu náročnější věc než dobývání Jericha. Dali jsme sbohem tomuto nehynoucímu balzámu na duši a sestupovali do údolí úžasnými bukovými lesy. Své kroky jsme brzy rozezpívali a všude jsme zpívali. Největší bomby jsme „jeli“ na vsetínském nádraží a ve vlaku do Valmezu, kde si troufám říct, jsme rozezpívali na duši plno dalších lidí. Konat takovouto nenásilnou misii je dle mého názoru věc velmi důležitá. Ve Valmezu jsme se rozloučili a slíbili si, že brzy pojedeme „bomby“ zase. Je třeba poděkovat Alen Jelínkové za špičkovou organizaci, za úžasné hry, za skvělou atmosféru. Bez ní si to neumím vůbec představit. Děkujeme i Bohu za to, že nám dal dar přátelství a odpočinku.

 

Vděčný Jeníček (Jan Lukáš z Opavy)

 

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.