Farář Jan Košťál (1908 – 1989)

Sborový večer 16. 4. – Daniel Košťál o svém tatínkovi:

Dětství. V šesti letech odešel jeho otec do 1. světové války, dostal se do ruského zajetí. Během pochodu se napil vody z louže, dostal úplavici a zůstal v nemocnici. Tam se jeho stopa ztrácí.

Po válce se vdova Amálie starala o dva syny, Jana a Františka. Večer jim maminka vykládala pohádky, až usnuli a bylo po večeři. Hlad způsobil mnoho zdravotních problémů, včetně malého vzrůstu. Okřídlená se stala tatínkova věta: „Je ti špatně? Najez se!“ 

Od dětství chtěl být knězem. Z papíru si dělal ornáty, ale matka byla proti a pálila mu je. Byli katolického vyznání, a tak malý Jan chodil k jezuitům vedle kostela sv. Ducha na velkém náměstí v Hradci Králové. Kdy se stal evangelíkem nevím, předpokládám podle jeho zápisu v pracovní bibli v 17 letech v roce 1925.

Studia. Po absolvování základní školy se šel Jan učit k zubnímu lékaři a tak se stal zubním technikem. Při tom zvládnul hygienické návyky, které potřeboval po celý život, kromě duchovní služby, jako druhou profesi. I nám dětem trhal mléčné zuby. Bezbolestně – jeho to nebolelo. Jsa vyučen neměl práci a bezcílně se toulal v okolí řek v Hradci Králové pod silným psychickým tlakem. Naskytla se však možnost využít stipendium ke studiu na misijní škole v Olomouci a dále pak v misijní škole v Glasgově ve Skotsku. Často doma použil vyzvání k modlitbě před jídlem slovy: „Let us worship God!“ Tato studia byla pod hlavičkou Českobratrské církve evangelické, a proto bylo jeho další působení v této církvi.

Svatá Helena. 9.11. 1931 se tatínek oženil s Marií Boukalovou, vyučenou švadlenou. V roce 1932 odjíždějí do Rumunska do obce Svatá Helena, kde žily české rodiny od let kolem roku 1820. Sv. Helena je vesnice nad tokem Dunaje u Železných vrat, kde hraničí Rumunsko se Srbskem. S velkým potěšením přivítali českého duchovního. V předcházejících letech byli ze strany farářů a učitelů pod maďarským tlakem, jak o tom píše František Hrůza v knize Domov v cizině.

Dopis tatínkovi za první světové války

Životní podmínky ve Svaté Heleně bez elektřiny a s pramenem vody 100 m níže v údolí byly těžké. Kromě duchovní správy (zajížděl i do dalších českých osad) vykonával tatínek i zdravotní služby, na které se tam dodnes pamatují. Zažil v Karpatech nejednu náročnou a dobrodružnou cestu na koni ke zraněným lidem. Sloužil lidem bez rozdílu národnosti.

Rodičům se narodil syn Jan, který byl slabý a po půl roce zemřel. Je pochován na Svaté Heleně na hřbitově pod nápisem na náhrobní desce: Jan Košťál, syn evangelického kazatele. Stál jsem nad hrobem svého bratra v roce 1976, kdy se část rodiny rozjela ve dvou autech (Trabant a Waršava) s maminkou k jejím 70tinám na Sv. Helenu. S některými obyvateli se ještě poznali. Na Sv. Heleně se ještě narodila Drahomíra (1933) a Jaromíra (1935). Obě z tohoto důvodu měly problém při rozdělení Československa a vzniku České republiky, úřady dělaly potíže při uznání českého občanství. V roce 1936 byl tatínek jako cizí státní příslušník s rodinou z Rumunska vykázán zpět do Československa. Po letech se kostela a fary ujali baptisté, kteří svou misií získali obyvatele Sv. Heleny.

Zábřeh na Moravě. Rodina přišla do sboru, kde byla část reemigrantů z polského Zelova. Tatínek se chystal na cestu do Argentiny za Čechy, kteří tam žili. Už byly připraveny i cestovní pasy, ale Mnichovská dohoda všechno zhatila. V Zábřeze jsme byli od roku 1936 do konce války (1945). Během působení v Zábřeze se narodily 4 děti (Jana, Daniel, Marie Magdalena, Noemi). Sbor měl kazatelské stanice, takže tatínek 3× za neděli kázal a ujel 40 km a to v létě na kole a v zimě na saních. Cestou do horských vesnic zažil i dramatické chvíle setkání s partyzány (možná byl jejich spojka, jak se za 25 let prozradilo) nebo na konci války při útěku Němců, když po něm jeden důstojník střelil z pistole a druhý mu po ruce klepnul. Při osvobozování Zábřehu ruskou armádou byla vedena na Zábřeh dělostřelecká bubnová palba, byli jsme v krytu. Když se objevili první ruští vojáci, chlapi vyběhli je vítat. Vtom do zídky potůčku za farou padl granát, stojící kaštan zachránil zvědavce. Jen tatínek měl v bradě střepinu. Přicházející voják však byl tlakovou vlnou zasažen a přes péči otce a zdravotní sestry nepřežil. Během okupace byla maminka krátce zatčena. Jeden Čech ji udal, že použila slovo pakáž na adresu Němců. Byla však vrácena s tím, že toto slovo běžně užívá – blížil se také konec války. Po válce maminka toho člověka v Šumperku potkala a on před ní utekl. Rodiče nesouhlasili s tím, jak se ti zbabělí Češi chovali po válce k Němcům, přestože jejich zkušenost s fašismem nebyla dobrá. Např. na Bílou sobotu 1945 byli zatčeni členové sdružení mládeže ze Zábřeha a popraveni. V tomto sboru byla výrazná rodina Rychetských.

Šumperk. Krátkou dobu 1945 – 1946 jsme bydleli v Šumperku, kde naše církev přebírala po německém obyvatelstvu kostel a faru. Krátce tatínek konal bohoslužby ve vězení, ale brzy mu to bylo státními orgány zakázáno.

Šenov u Ostravy. Tatínek byl zvolen ve sboru v Šenově, kde byl kostel, ale nebyla fara. Bydleli jsme v domku ve velké zahradě, kolem žádní sousedé. Typická slezská krajina. Členové sboru byli převážně horníci, zpočátku jsme jazyku zvanému šlonština nerozuměli. Kromě ranních bohoslužeb v neděli konal tatínek i večerní bohoslužby, na které někdy dojížděla mládež z nedaleké Ostravy. Z mládeže Šenovského sboru se stal farářem br. Jaroslav Košťál (není příbuzný), později farář v Opavě. Za pobytu v Šenově se narodili Timoteus a Rut.

Ostrava. V roce 1952 byl tatínek zvolen za duchovního v Ostravě. Jelikož měl misijní školu, tak měl titul vikáře. V Ostravě studoval a uspěl u zkoušky na faráře. Byla to doba, která církvi nepřála, přesto se sbor udržel. Když jsem byl v roce 1953 konfirmován, bylo nás 39. V té době měl tatínek mnoho pohřbů v krematoriu, protože ŘK církev nedovolovala pohřeb žehem. Byl tak unaven, že nesnášel ani cestovat tramvají, chodil pěšky, a tak byl rád, že byl zvolen za faráře v Novém Městě pod Smrkem. Pro maso jsme chodili do řeznictví ke Krupům a občas jsme dostali přilepšení, když byla zabíjačka.

Nové Město pod Smrkem. Volba za faráře a stěhování do Nového Města pod Smrkem v roce 1957 byla do sboru sestávajícího z reemigrantů z Polska, a to z okolí Lodže. Původně německé město bylo po roce 1845 takto osídleno. Kostel s farou tvoří pěkný architektonický celek nazvaný Lutherův dům. Mnohá stavení ve městě byla neobydlena, rozpadala se. Některá byla levně ke koupi. Toho naši využili a koupili si do penze patrový domek. Do něj se z fary přestěhovali, když přišel nový farář, br. Svatopluk Karásek. Velmi dobře se s našima snášel. Od maminky si dal v mnohém poradit. Když mu však byl po čase odňat státní souhlas, odešel jako knihovník na hrad Houska. Tatínek se vrátil na čas do služby. Do Sokolova se vrátili někteří obyvatelé Svaté Heleny a tatínek měl chuť jim dělat faráře. Maminka kategoricky odmítla se ještě stěhovat, a tak v Novém Městě zůstali a jsou uloženi na tamním hřbitově, maminka od r. 1987 a tatínek 1989. Tatínkova reakce na nedělní vypětí byla patrna vždy v úterý. Říkal, že v úterý zemře, a tak se také stalo.

Literární činnost. Tatínek pro nás děti vypracoval úvahu na každý den v roce. Tato práce byla využita při vydání písmákova deníku „Na každý den“ v roce 1985. Tatínkovo zaměření bylo také na pastoraci. Známá je jeho knížka modliteb pro nemocné pod názvem „Síla víry“. Pro přípravu k večeři Páně napsal brožurku „Budu večeřeti s Kristem“. S mnohým jeho kázáním se můžeme shledat ve vydání Sbírky kázání.

 

Daniel Košťál

Jeden komentář k článku “Farář Jan Košťál (1908 – 1989)”

  1. Daniel Košťál říká:

    Milá paní, děkuji za Váš zájem. Již jsem Vám odpovídal, ale jak jsem zjistil, zvoral jsem to a nic neodešlo. Jsem totální počítačový laik.
    Bylo nás opravdu devět, dnes je nás šest. Nejstarší z nás žijící, Jaromíra (81) alias Ája, si na předválečné a válečné události vzpomíná, včetně trojkolky, se kterou jsme i na fotografii. V současné době je ve Vaší blízkosti sestra Noemi (nar. 1944), a to v Liberci pod jménem Šeligová. Je členkou libereckého sboru i se svým manželem Karlem. V Novém Městě pod Smrkem žije bratr Timoteus (nar. 1947), v místě kde tatínek naposled sloužil a kde jsou s maminkou pohřbeni. Osobně pamatuji na paní Marii Čermákovou, kterou jsme co by slečnu oslovovali „Mája“.
    Přeji pěkné dny a příjemné vzpomínky. Daniel Košťál (nar. 1938)

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.