Evangelium podle Jana 21,15-17

Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ 

Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“ (Evangelium podle Jana 21,15–17) Milí přátelé, sestry a bratři,

Když pojedli… To bylo po té dlouhé noci, kdy se rezignovaní učedníci vrátili ke svému původnímu povolání rybářů, ale žel zrovna tu noc neulovili ani rybičku. Po dlouhé, smutné a neúspěšné noci se ti zkřehlí Ježíšovi přátelé mohli zahřát u ohně, který rozdělal. Slavil s nimi snídani Páně, s chlebem a rybou. V tichosti, pokoji a radosti, kterou ani nám nikdo nemůže vzít.

A v tom klidu, který se tam rozprostřel, vzal na chvíli Ježíš Petra na procházku – aby si s ním povídal o jeho životě, aby se mu věnoval, aby zahojil rány, které utržil jejich vztah – vždyť Petr svého Mistra zapřel, zradil přátelství na život a na smrt.

Možná jste také někdy cítili jako Petr. Možná se vám připomenou i konkrétní životní situace, kdy jsme chtěli dobro – a vyšlo z toho něco jiného… Petrova předchozí odvaha vzbuzovala obdiv: Půjdu za tebe i na smrt… Ale o to trapněji pak zněla ta slova: Neznám, ne, fakt nevím, kdo by to mohl být…

Snad to také znáte: jsou slova, která se nedají vzít zpět. Ano, odpustit se dá leccos. Bůh umí odpustit úplně všechno. Ale vzít zpátky něco, co jsem řekl? Jde to vůbec?
 
Možná vás někdy napadlo, proč tu Ježíš rozmlouvá s Petrem takovým způsobem. Třikrát zapřel, a teď má třikrát po sobě opakovat, že má Ježíše opravdu rád. Nechce mu to jeho selhání „dát sežrat“, ale krásně si Petra vede, aby si na to všechno přišel sám, aby si to prožil, a přitom, aby to nyní „přemazal“ jako záznam na magnetofonové pásce. Ježíš dává Petrovi tu možnost vzít zpátky něco, co se vzít zpátky nedá.

„Miluješ mne víc, než ti zde?“ Jako když Petr říkal: „I kdyby všichni od Tebe odpadli, já ne!“ Teď už říká jen: „Ano, Pane, Ty víš, že Tě mám rád.“ – A za chvíli znovu: Miluješ mne? / Ano, Pane, Ty víš, že Tě mám rád. – A napotřetí už jen: Máš mě rád? Ježíš Petrovi vychází vstříc v tom, že po něm chce stále skromnější vyznání jeho lásky. Miluješ mne? / Ano, mám Tě rád. Petr nemá odvahu vyznat Ježíši takovou lásku, jakou má Ježíš rád jeho. Možná už také nechce říkat velká slova, když neví, jestli bude schopen je osvědčit v praxi.

Pas mé beránky, buď pastýřem mých ovcí. Ne svých – mých, říká Ježíš. Svěřuje Petrovi do péče ty, které má tak rád, že pro ně položil svůj život. (Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. – Jan 10,14–15)

Ježíš nám věnuje velikou důvěru, i potom, co se zklamal. Dává nám stále novou šanci. Ježíš neodsuzuje, ale povzbuzuje, a bere ohled na slabost druhého. Nezavrhl Petra, že jej zapřel, a bere ohled na potíž, kterou má s vyznáním lásky k němu. Podobně to bylo s Tomášem: neodsoudil jeho nevěru, a naopak mu nabídl, ať si sáhne do jeho ran (dovolil mu to, co zakázal Marii Magdalské při setkání v zahradě – vizte Jan 20,27, resp. 20,17).

Právě tomu, který selhal, svěřuje Ježíš vedení apoštolského kruhu. Využil jeho vůdčí charisma, které měl předtím, a přesto to teď bude jinak: Doteď byl Petr ta vůdčí osobnost, nikoho se moc neptal, neohlížel na ostatní. Teď ho Ježíš učí mít ohled. Snad bude v té vedoucí pozici milosrdný, když sám zažil tak velké odpuštění.

Tolikrát se k něčemu hrnul – ze své vůle, ale teď je to naopak – to Ježíš mu dává úkol vést a starat se o druhé. Kolikrát myslíme na to, co je na nás naloženo, ale nemluvíme o tom, že k tomu také dostáváme sílu. V církvi se to děje při večeři Páně. Při jejím slavení nám Kristus pokaždé vyznává lásku: Toto je moje tělo, které se za vás vydává – až na smrt, a platí to už navždycky – toto je smlouva nová a věčná…

Slavení večeře Páně je místo, na kterém můžeme osvědčit to, co nás Ježíš právě „naučil“: neodsoudit, mít pochopení a ohled. Poněkud teď předběhnu rubriku „O čem jedná naše staršovstvo“: Je mezi námi několik lidí, kteří se léčili ze závislosti na alkoholu. Podařilo se jim vyváznout, ale musejí po celý zbytek života abstinovat, tzn. nesmějí si dát ani lok, jinak se celý „kolotoč“ může rozjet znovu. Alkohol může člověku doslova zničit život, závislost na něm připraví člověka o rodinu, práci, dobré vztahy, radost a štěstí. Jen velmi málo lidí začalo pít z plezíru, z nudy, zahálky či „rozežranosti“.  Většina lidí „zapíjí“ svá trápení, která si nesou v sobě a která jim nezřídka způsobili jiní. Nebo utíkají před řešením problémů, na které jsou sami, nebo není nablízku nikdo, kdo by jim šikovně podal pomocnou ruku. Alkohol se může stát nebezpečnou drogou – jen většině z nás, kteří si občas rádi „dáme“, to přijde přehnané, a nechceme si připustit, že by to mohlo být tak vážné. 

Ale zkuste si to představit: že byste chtěli jít k večeři Páně, a přitom byste se třásli, když by se k vám farář s kalichem blížil – to není fikce, to vídávám docela často. Možná si také řeknete: To je přece absurdní, aby člověk u večeře Páně trpěl, když má prožívat radost!

V různých sborech naší církve se už vysluhuje vedle vína i vinným moštem; v evangelických církvích na západ od nás je to téměř samozřejmostí. Měl by to být mošt z vína, ne ledajaká šťáva: Ježíš mluví ve slovech ustanovení večeře Páně podle Lukáše o plodu vinné révy (22,18). Uvažovali jsme o tom, jestli vysluhovat nealkoholickým moštem v jednom kole, nebo vždy v polovině jednoho kola, což by vedlo ke změně způsobu vysluhování, a bylo by tu riziko segregace (oddělování či rozdělování jedněch lidí od druhých), nebo pozorování (kdo to asi potřebuje?). V diskusi nakonec „vyhrála“ myšlenka jednoho společného kalicha: staršovstvo rozhodlo většinou hlasů pro to, aby se vysluhovalo jen vinným moštem, pro všechny stejně. (Jistě to bude dobře i pro děti, které při vysluhování večeře Páně přijímají, ale kvůli nim k této změně nedochází, jim hlt vína nemůže uškodit.) Prosím Vás všechny jménem staršovstva o pochopení a ohled.

Z minulého zasedání staršovstva tu mám ještě jednu zprávu, na kterou nebylo v minulém čísle místo: Na sborovém shromáždění, které se konalo 4.3., nebyly vzneseny žádné návrhy. Staršovstvo se však vážně zabývalo stížností jedné členky sboru, že se při bohoslužbách až příliš zpívá a že se také dlouho stojí. Píšu to zde proto, že si to možná myslí více z Vás a nemáte odvahu vznést připomínku či návrh na sborovém shromáždění ani osobně komukoliv z nás presbyterů. To, co teď napíšu, je výsledek rozhovoru, ne přesvědčení o pravdě nebo o tom, jak to má být.

Ano, pořad bohoslužeb v našem sboru byl už před lety oproti tomu nejkratšímu a nejstručnějšímu v naší církvi rozšířen o dvě písně navíc. První (vstupní, „nultá“) byla zařazena proto, aby spolu se vstupním společně recitovaným veršem vyjadřovala, v jaké části církevního roku se nacházíme. Tato píseň o jedné sloce se vyskytuje v mnoha sborech naší církve. Druhá píseň, již ne tak běžná, odděluje úvodní část bohoslužeb (ztišení, otevření a vzývání), při které jsou s námi děti, od bohoslužby slova, kterou mají děti zvlášť (a s jinými texty) v nedělní škole. Kdyby tu tato píseň nebyla, musely by děti poslouchat text, který by se jim pak nevyložil (rozptylovali bychom jejich pozornost, tak jako když toho v kázání říkám až příliš moc) – nebo bychom po vstupní modlitbě museli chvilku počkat a strpět trochu hluku, než děti odejdou – nebo bychom museli zařadit varhanní mezihru.

Je také pravdou, že někdy dlouho stojíme. První čtení je někdy delší. Staršovstvo se už před časem usneslo, že lektor (ten, kdo má čtení), v případě delšího čtení sám rozhodne, zda vyzve shromáždění k tomu, aby se posadilo, či ne. Také při slavení večeře Páně se stojí od začátku modlitby díkůvzdání přes modlitbu Páně až do chvíle vysluhování. Zvyk při modlitbě stát (postoj pohotovosti) je v nás asi silně zakořeněný; tak jsem (už kdysi) zkoušel změřit, kolik času se ušetří výběrem kratší eucharistické modlitby – bylo to např. jen 20 sekund. Já osobně nejsem proti změnám, když je promyslíme. Na schůzi jsme o tom diskutovali skoro dvacet minut. Staršovstvo žádnou změnu nechce; vyzývá však a snažně prosí ty, kterým je zatěžko dlouho stát, aby si sedli. Někteří to možná vnímají jako potupu či hanbu, když si sednou, zatímco ostatní stojí. Jedna z presbyterek řekla, že až bude starší a nebude moci „na nohy“, nechá se přivézt do kostela a bude klidně celou dobu sedět. Že by tento „snadný“ postoj byl generační záležitostí? Při loňském sborovém shromáždění řekl právě jeden ze starších bratří, který byl právě po výměně kyčelního kloubu, že ten, kdo má problémy ustát, si přece může sednout. Možná je to spíše věc osobního pocitu či postoje. Učme se pouštět otěže svého života ze svých rukou (z kázání 25.3.).

Přeji sobě i Vám, „ať v nás velikonoční radost stále trvá“ (jak to vyjadřuje jedna z modliteb po přijímání), ať nás neopouští radost ze společenství a ať si vážíme společného slavení.

Srdečně Váš Daniel Heller

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.