Mt 21,1-9

Ježíš poslal dva učedníky, nevíme které, do nějaké vesnice, není jmenována, k nějakému muži, nevíme, jak se jmenoval. Naleznete přivázanou oslici, říká Ježíš, od-važte ji i oslátko a přiveďte ke mně. A kdyby někdo něco říkal, řekněte, Pán je potřebuje. A ten člověk je hned pošle.

Ježíšova cesta na zemi se blíží ke svému závěru. V Jeruzalémě skončí. A ta zdánlivě bezvýznamná epizoda, dva neznámí učedníci, neznámá vesnička, neznámý muž, přivázaná oslice a s ní oslátko, je velmi důležitá. Je v ní skryta informace. Neslyší ji každý. Ale kdo je připraven ji slyší. To co kdysi dávno slíbili proroci, co kdysi dávno Boží lidé tušili, o čem snili, to se právě děje. Zachariáš to před staletími viděl před sebou. Jeho slova si lidé opakovali. Těšili se, až se tak stane. Teď se tak děje. Ježíš není náboženský blouznivec, jakých jsou stovky. Je z jednoho těsta jako Abraham, Mojžíš, Samuel, David, Zachariáš. Je v jedné řadě s nimi, děje se něco co souvisí s Bohem, pozor, bude to důležité.

Co je důležité pro nás, co smíme slyšet?

1. Ježíš stále přichází a je uprostřed nás.

2. Jeho přítomnost nás proměňuje k radosti

3. V tom tichém, sedícím na oslici se děje naše záchrana

1. Ježíš stále přichází. Nesedí někde daleko, jako zachmuřený a lehce otrávený panovník, který je tak laskav a ještě chvilku nechá tu spodinu ať se před ním plazí, ale pak ať už ho nikdo neotravuje. Nesedí na vrcholku, aby křičel do údolí, tak kdo z vás to vyhraje, kdo se sem vyšplhá? Tak jako princezna, která povzbuzuje nápadníky a na rozdíl od nich to nebere moc vážně. Bůh v Kristu se neschovává zlomyslně, jako una-vený idol davů, který musí mizet do soukromí a dát si mokrý hadr na hlavu, aby se z toho nezbláznil. Nevyčkává až, neklade si podmínky, za nichž přijde. Přichází, a nemine cíl, zná cestu, přichází k tobě. V každém shromáždění smíme věřit, že přichází, je s námi, je nám přítomen. A nejen my. Ale i všichni shromáždění, na všech místech. Na nebi i na zemi. Přichází také tam, kde schází jeho láska. Kde se dějí věci zlé. Kde se škodí životu. Slovem, činem, hrubostí. Přichází tam, kde schází světlo. Kde se daří zlu a lži, protože na ně není vidět. Nebojí se míst, kterých se my bojíme. Že jsou zlá, temná. Přichází tam, kde lidé trpí. Kde jsou sami. K těm, kterým se zhroutil svět a oni nevědí, co bude dál. On stále přichází. To nás, a věříme celý svět, znovu a znovu posiluje, potěšuje. Z toho žijeme.

2. Jeho přítomnost nás proměňuje. To že on přichází a je s námi nás nenechá nedotčené. Děje se s námi změna. Možná postupná, možná nám samým těžko evidovatelná. Ale děje. Ono se to těžko poměřuje, my nevíme, jací bychom byli, kdy-bychom v Krista přítomného nevěřili. Těžko se to srovnává. Ale určitě je v nás více vděčnosti. A pokoje. Nejsme sami svoji. Je s námi někdo. On zná, jací jsme, kdo jsme, jak jednáme, jak myslíme. A také je v nás kus úžasu a divení. On ví, jací jsme, a přesto za námi stále přichází. A kdo je schopen údivu a úžasu ještě žije a je dobře nasměrován k Božímu království. Zachariáš vyzná – král tvůj, k tobě přichází. Na jednu stranu se jeho příchod týká celého světa, proměňuje každý kout země i vesmíru. A na druhou stranu, nebo zároveň, je to můj král, ke mně přichází. Nemusíme mít jiné krále, nemusím se těkavě rozhlížet, kdo na mne co houkne, kdo co po mě bude vyžadovat, co jsem zase neudělal tak, jak bych měl. Jemu odpovídám za život. Nemusím mu zdlouhavě vyprávět okolnosti, které mne vedly k tomu, že jsem jednal, jak jsem jednal. Smíme všechno vyznat. Přiznat. Litovat. Prosit o odpuštění. A Odpuštění přijmout. Ten, kdo ví komu patří, kdo vyzná, jaký je, kdo přijme odpuštění, přece nemůže být jiný, než radostný. Otevřený. Vstřícný k druhým. Takový přece vydá i ze sebe cosi pro druhé kolem sebe. Dokáže jednat spontánně, nečeká, až mu někdo řekne, teď se raduj a teď už se neraduj, teď běž tam a udělej to a teď už tam nechoď. Člověk Kristem proměněný umí dát průchod své radosti, tak jako kdysi zástup dal průchod své radosti a prostíral pláště a metal ratolesti na cestu a volal „Hosanna“, který přichází ve jménu Hospodinově. A umí také dát průchod svému zármutku. Nebojí se ani rozumu, ani citu, ani druhých lidí, ani sám sebe, ba ani smrti, protože ví, kdo přichází a spěchá mu otevřít.

3. V tom tichém, sedícím na oslici se děje naše záchrana. Bůh v Kristu přichází. Ani nemá pořádného koně, jen oslici, možná má roztrhané boty od toho, jak mu nohy drncají po kamenité zemi. Je bez mocenských prostředků a přesto proměňuje tento svět. V něm se děje pokračování toho, co začal Bůh, když vůbec tento krásný svět stvořil. Pokračování toho co Bůh začal a co také dokončí. Jde o záchranu života.

Ježíš stále přichází a je uprostřed nás. Nejsme na tom vůbec špatně.

Jeho přítomnost nás proměňuje k radosti. Je to radost pořádná. Vyrostlá z osvobození od vin a provinění. Není třeba je skrývat, ba naopak. Je možné je přiznat.

V tom tichém, sedícím na oslici se děje naše záchrana. Nemá sice na pořádného koně, ale má dost síly, aby přemohl smrt. Takový přichází a my smíme spěchat otevřít. Amen.

Daniel Ženatý

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.