Konfirmační opakování a ještě něco navíc

V další kapitolce vzpomínání a společného opakování na téma – naše církev ČCE se musíme nejprve letmo vrátit do 13. a 14. století, tedy do pozdního středověku.

Tam někde jsou počátky nikoli naší církve, nýbrž pokusu o ozdravný proces římskokatolické církve. Dávno před reformací v ní povstávali jednotlivci i celá hnutí, usilující o nápravu zbožnosti a života vůbec.

Mezi nejznámějšími jmény najdeme třeba Františka z Assisi nebo Petra Valdo, jehož působení dalo postupně vzniknout valdenské církvi. V Čechách podporoval nápravu církve sám císař Karel IV. Vydatného pomocníka našel v arcibiskupu Arnoštu z Pardubic. Našli bychom v té době ovšem i hnutí, jež v touze po nápravě upadala do dalších, nových omylů. Většinou se tak dělo z neznalosti Písma. Možná i proto začali působit a stali se postupně známými v církvi ti, kteří své opravné snahy zakládali na Bibli. Snažili se pochopit její hloubku, pronikali k jádru její zvěsti a pokoušeli se o výklad, který měl posluchače nasměrovat k pokání i ke zjištění, že jediným základem církve je Písmo svaté. Angličan John Wyclif, rakouský Němec Konrád Waldhauser, Moravan Milič z Kroměříže, pražský bohoslovec Matěj z Janova a mnozí další připravovali půdu pro reformaci neboli nápravu církve. Samozřejmě římskokatolické, vždyť jiná tu nebyla. V důrazu na výklad slova Božího a zápasem proti všemu, v čem se církev uchýlila od poslušnosti Písma, vynikal počátkem 15. století profesor pražské univerzity a kněz římskokatolické církve Jan Hus. Svůj zápas a svou poslušnost Ježíši Kristu dotáhl až do mučednické smrti. S obdivem i úctou můžeme vždy přistupovat k odkazu jeho učení, ale už napořád bude platit, že kostnický koncil odsoudil a posléze nechal upálit římskokatolického kněze Jana Husa. Co tato událost způsobila v Čechách, je už jiná kapitola.

Jan Krupa 

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.