Milé sestry, milí bratři,

staršovstvo připravilo pozvánku na instalaci, která mluví obrazem od Ivana Steigera. Nebyl to můj nápad; měl jsem radost, že nevyšel ode mne a že jsem se k němu přitom mohl připojit.


Myslím si totiž, že jste už na cestě k Pánu Bohu ušli velký kus cesty, když dovedete vnímat s humorem i věci vážné. Právě to nebývá snadné: leckdo to vnímá jako svatokrádež, když si v církvi uděláme legraci z něčeho vážného, jako je zvěstování Slova. V tom našem farářském zvěstování je totiž vždycky i kus nás, obyčejných lidí, asi nikdy to není „čisté evangelium“, a tak je asi v pořádku, když něco z toho, co lítá z kazatelny dolů, skončí v nějakém tom kanálu zapomnění. Je krásné, když si z nás Bůh tvoří společenství svého lidu a mluví k nám i navzdory tomu, co my faráři někdy v kázání řekneme.

Snažím se připravovat poctivě, ale mívám problém s délkou kázání. Materiálu je totiž vždycky dost, chytrých hlav, myšlenek, různých komentářů a rozborů, a já si ří-kám, že je škoda to či ono vypustit. Ale nejhůř se mi vždycky škrtá to, na co jsem si přišel sám. Naštěstí se to někdy daří. Asi to není dobře, ale někdy škrtám celé věty ještě pod kazatelnou. Když mě Anička Jelínková prosila o úvodní úvahu do Našeho časopisu, napadlo mě, že bych jí mohl dát k dispozici to, co se do mého kázání nevešlo. Posuďte sami, zda je v pořádku, že jsem to poslal do pomyslného kanálu a ušetřil tak vzácný čas při bohoslužbách (se kterým nesmíme plýtvat, i když: všechno chce svůj čas).

Sestry a bratři, dnešní den je slavností společenství sboru. Týká se sice také mé osoby, ale je především věcí společenství. My všichni jsme služebníci a učedníci Kristovi, nejen faráři. A i víra je věcí společenství, Ježíš tu nemluví o individuální víře. Ovšem právě my ve společenství církve máme podobné touhy jako učedníci – aby nás bylo víc, fňukáme nad malými počty… Dej nám více víry! – Kéž byste měli víru jako zrnko hořčičné! – na to odpoví Ježíš. (a to bylo nejmenší semínko, které prý tehdy znali!) Ježíši jistě nejde o kvantitu víry, ale o její kvalitu či nasměrování.

Boží dílo na nás nestojí – to je velmi osvobozující. A i malá víra zmůže velké věci (moruše se dožívá i šesti set let věku a má kořeny několik desítek metrů do stran). To nás může potěšit, ale i rozhodit: „Na to opravdu nemám!“ – A na druhou stranu: protože to na nás nestojí, není to naše zásluha, nemůžeme si na tom zakládat a budovat na tom svůj pocit důležitosti. A s tím souvisí výrok o skromnosti služebníka.

Ale i tak: Co je tou hybnou silou víry, která vyrve a přesadí do moře tu moruši? Co je ten skok, přeskok, přesah víry? O tom bych s vámi chtěl přemýšlet, v čase, který nám bude dán. Ježíš nám klade na srdce dvě věci, které spolu souvisejí: 1. Jsme chatrní služebníci, 2. udělali jsme jen to, co jsme měli dělat.

(2.) Sestry a bratři, kdo z nás dělá víc, než může? Než mu uložil Bůh? Co nám vlastně Bůh uložil dělat? Co je nadbytečné? Neděláme něco, o co se nás nikdo neprosil? Možná je to s vděčností od druhých lidí jako s materiálními věcmi: když se k nim člověk neupíná, poznává, že má dostatek. – Když nebudeme čekat vděčnost, bude nám přidána… Nečekejme hned a za všechno pochvaly a díky, neztrpčujme sami sobě život.

(1.) Bůh po nás nechce nemožné, nedře z nás kůži, chce po nás milosrdenství, ale také ho v nekonečné míře zaslibuje. Víc také dělat nemusíme, abychom nebyli nafoukaní. Je dobré si umět přiznat, že nikdy nebudu Božím člověkem, služebníkem na 100 procent. Sám si uvědomuji, jak na mně „sedí“ toto vyznání především ve smyslu neefektivity mé služby. Zeptejte se Pržňanů, znají mé nedostatky (naberu si toho moc a pak neudělám pořádně nic). Tu neužitečnost u sebe prožívám jako neefektivitu práce – ač jsem se snažil a mockrát pracoval takříkajíc přesčas, výsledek za to nestál, mockrát jsem se cítil jako neužitečný, … Ale když se, milí přátelé, ohlížím nazpět, tak největší okamžiky mé dosavadní služby nebyly v něčem, co se podařilo, ale právě tehdy, kdy jsem udělal nějakou chybu a našel odvahu to přiznat, a přijal jsem od lidí odpuštění… Jsem přesvědčen, že tehdy jsme byli blíž sobě navzájem i Bohu. Myslím, že ani k vám do VM jsem nepřišel proto, abych se tu osvědčil, ale abych zvěstoval evangelium a něco z toho s vámi prožil. Přál bych si tedy, aby se nám uprostřed společné práce především dařilo dát prostor Bohu – protože tam, kde se to podaří, leckdy poznáváme, že se dějí „velké věci“. Kde si svůj prostor chráníme a rozprostíráme své lokty, tam k tomu obvykle nedochází.

Sestry a bratři, Ježíši jde asi o to, jak sebe vidíme a jak nás vidí Bůh. Jde o to, že očekáváme vděčnost, vnitřně i od Boha. Jak často si připadáme nedocenění! „Tolik jsem toho udělal, tolik zásluh mám a vidíte…“ Pán Ježíš nechce, abychom se cítili pro Boží království důležití a nepostradatelní. Jsme Kristovi přátelé, ale jsme také „jenom služebníci“. K víře patří vědomí, že Bůh nám není ničím zavázán a ničím povinen, že si vůči němu nemůžeme dělat žádné nároky, že jeho dary jsou zcela svobodné činy. To ovšem nijak neznamená, že pro nás nic neudělá, naopak, Bůh člověka věrně miluje, zachraňuje ho, dokonce mu slouží. My si ale Boha nemůžeme zavázat.

Milí přátelé, mám za to, že jedna z odpovědí na tu otázku, co je tím přesahem, tou skrytou, ale obrovskou možností té malé, ale úžasné víry, může být: Přerod k vděčnosti. Vděčnost za div Božího milosrdenství, za zázrak záchranné lásky (J.A. Dvořáček). To je něco, kvůli čemu stojí za to pracovat od rána do večera, jak to píše Kazatel. I když přitom často musím pokorně říct: neznám, nevím, tak smím rozsévat. A jako bych slyšel: to rozsévání i pouštění chleba po vodě nikdy nevzdávej, nenech se odradit žádnou hořkostí kolem sebe ani v sobě.

Daniel Heller

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.