Vánoční sborový večer s Velkou Lhotou

Program si připravili ze lhoteckého archivu manželé Krupovi:

Písemný dokument o tom, jak prožívali dva bratranci vojnu – Pavel Kočíb z Korábky a jeho bratranec Karel Trusina. Každý v jiných kasárnách na pomezí Slovenska a Maďarska. Když se jim podařilo, scházeli se k vlastním modlitebním sejitím většinou v přírodě, protože v kostelích se zvěstovalo Maďarsky. 

4. března 1923 neděle

Vstávali jsme až v 7 hodin. Byl jsem tomu rád, neboť ty neděle zde jsou snad ještě horší nežli všední dny. Duchovně čerpat není možná dopoledne vůbec a odpoledne jen někdy, když jest trochu počasí. Dopoledne práce jako obyčejně, jen s tím rozdílem, že dnes jsou ti naši představení po zábavě ospalí, proto mám víc volného času. Ráno napsal jsem odpověď na poštu, kterou jsem jim dlužil, a teď se zase věnuji deníku. Když jej píši, vždy alespoň na chvíli zapomínám na to své postavení nynější. Snad čím dále tím více jsem nespokojenější. Vždyť je dnes neděle. Ach, já tak prázdný jako žalmista v žalmu 42 praví: Žízní duše má Boha, Boha živého. No toto símě jeho slova se dnes na Valašsku rozsívá. Zde zase pilně rozsívá satan a při tom na úrodnou půdu. … Uběhlo odpoledne dost rychle. … Po večeři umluvili jsme si vycházku do přírody, abychom opět se sešli, ač už jenom dva, kolem Jeho slova. Shromáždění to, ač bylo malé, přece dojemné a odnášeli jsme si oba hojné požehnání. Zvláště píseň, kterou jsme zpívali, utkvěla mi v mysli hluboce svým krásným obsahem, který se mě nezdál doma býti tak pěkný. Jest to píseň „Jak šíp letí k cíli“ – uběhlo tak rychle to mládí i ten proud pozemských let. Pak oklikou jsme se vrátili do měst , majíc každý něco na poštu dát, a pak večer strávili jsme leže na baráku podle sebe až do devíti hodin. Hovor byl jen o Valašsku a ledacos z mládí a z doby, kdy jsme byli ještě v tom zlatém civilu. Pak ve volné chvilce složil jsem malou básničku o dnešní neděli – a tak utekla ta první neděle v březnu, přes všechny nedostatky a slabosti naše, dobře.

5. března 1923 pondělí

Uběhla neděle, první to v březnu, která se nikdy nevrátí zpět. Abych z ní měl vzpomínku, ihned si sednu a malou básničku upletu teď. Venku nám vesele deštíček padá, sedět však v úřadě pěkný to den, přede mnou na stole údolní přehrada, kde bych chtěl na chvíli pobýti jen.

Tam každou neděli jak rok je dlouhý, ač už nám počasí přálo či ne, táhly nás jedny ku Lhotě touhy, povědít Pánu těžkosti své. A když pak přijdouce z kostela domů, každý hned ke stolu usednul, neb o třech hodinách sdružení znovu, a tak poledne rychle uběhne.

Ach, což ve sdružení, tam byly chvíle, sešla se mládež, někdy i dospělí, s radostí stojíce při Páně díle, tak trávili jsme každičkou neděli. Ač nás ve sdružení bývalo málo, a svět si z toho dělal jen smích, my stavěli jsme na Jeho slovu: kde dva neb tři jsou, jsem uprostřed nich.

Tak rychle ubíhaly doma ty neděle, čerpajíc celý den z Jeho slova, večer pak v světnici pospolu sedíce, žalmy a písně pěli jsme znova.

Píseň 267

Báseň ze 6. března:

V podvečer přede dnem velkého svátku, kdy plné nitro jest jenom smutku, oči mám maně upřené do dálky a ruce neschopné k dobrému skutku.
Což právě v takovém bolu mám býti, tak očekávat na den zítřejší, vždyť Pán umí i dobré dary dávati, jen se vším k němu – pak budu šťastnější.
Ty Pane drahý, tvá milost stále až dosud vždycky provázela mě, jen Pane veď mě životem dále, bych nekles´ v hříchu hlubině.
Ač satan divně umí svádět lidi, stavíc se často v rouše andělském, zvlášť v tichu večera on dobře vidí a zničí pokoj v žití pozemském.
Však Pán je stále v milosti svojí hotový vytrhnout od hříchu všech, On srdce zbouřené balzámem hojí tak, že umlkne každičký vzdech.

7. března 1923 středa

Dnes onen slavnostní den, na který jsme se připravovali hned včera. Celkem hned ráno bylo vidět všude sváteční klid. … V půl deváté byl nástup, kdo chce do kos-tela evangelického reformovaného v Tornole. Sešel jsem se s Karlem, který říkal, že má chuť jít, proto jsem se rozhodl, že půjdu také. Měli jsme ještě skoro. Sešlo se nás trochu. Nejvíce bylo honorace vojenské. Byl jsem v tom kostele podruhé. Velice jest podobný našemu Lhoteckému, jenom jest v něm více tma, má jen tři okna.

Nejdříve započaly služby Boží (ovšem maďarské) zpěvem, k čemuž se sešlo na pavlače k varhanám asi dvacet hochů v stáří od 12 do 16 let. Varhaník, člověk čítající nejméně 70 let, však ještě čilý, a zpíval jako mladík. Když začali zpívat, zůstali jsme s Karlem hledět na sebe. Hned jsme oba vyhrkli – Vždyť to jest Žalm 84 „Věčný Bože silný v boji“. Ač to zpívali maďarsky, však nota tá samá jako u nás. Pak měl krátký proslov končící „Otčenášem“. Nakonec ještě zazpívali jeden verš a pak jsme se roz-cházeli. Udělalo to na nás s Karlem veliký dojem, a tak se nám zdálo, že jsme ve Stří-teži nebo v Rouštce……….

Píseň 84

Pokračování v příštím čísle

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.