Rokoko

Název vznikl z francouzského pojmenování mušle rocaille (čti rokaj), v té době oblíbený ornament, opravdu se podobá malé mušličce nebo také obrácenému a zdobenému písmenu C.

Rokoko navazuje velmi těsně na baroko – je to sloh, který se šíří v druhé polovině 18. století z Francie, kde je slohem vlády Ludvíka XV. (1715–1774). Uplatňuje se nejvíce v uměleckých řemeslech (porcelán, nábytek), ale projevuje se i v architektuře, v různých druzích umění a v módě. Malíři se věnují hlavně zobrazování galantních scén a žánrových obrázků. Příznačná je pro rokoko až přeháněná ozdobnost a hravost, jak já s oblibou říkám, tam kde má baroko dvě kudrlinky má rokoko ještě jednu navíc…

Nejoblíbenější náměty jsou fétes galantes – slavnosti lásky věčné komedie o pomíjivé lásce a jaru. V drobných obrázcích líčí rokokový malíř v lehkých pastelových barvách prchavé okamžiky lidského štěstí. Rokoko má kouzlo smyslnosti a poetičnosti.

Oblíbenou barvou rokoka je bílá, zlatá a jemné pastelové barvy, oblíbenou technikou je pastel.

Antonie Watteau byl jedním z nejvýznamnějších malířů rokoka, jeho obrazy u nás bohužel nenajdeme, ale další velmi významný představitel baroka – rokoka byl rakouský malíř František Antonín Maulpertsch. Jeho díla můžeme najít i v Česku. V Brně, ve Znojmě, v Praze ve Strahovském klášteře, nebo docela blízko, velkou stropní fresku si můžete prohlédnout v Lenním (manském) sálu kroměřížského Arcibiskupského zámku.

Lenka Hašová

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.