Ekumenické impulsy – z Úvah o jednotě Rogera Schutze (dokončení)

Na katolické straně urazil koncil kus cesty, slibné pro budoucnost křesťanství. Je zde patrný nový dynamismus. Uvnitř katolické instituce se vynořuje zásah Boží, který leká mnohé nekatolíky, obávající se, že se přes ně převalí mohutná vlna.

Ale po tomto úleku z prvního probuzení se budou pozorní nekatolíci velmi přesně zabývat tímto koncilem, který instituci vůbec nerozrušuje, ale probouzí ji k novému životu. My protestanté si musíme udělat jasno, zda chceme zůstat orientováni jedině sami na svou historii, anebo zda jsme a budeme pohotoví realizovat své aggiornamento (=úsilí katolické církve projevující se od roku 1959 zvýšenou snahou přizpůsobit se v některých směrech současnosti – způsob výkladů, obřady, právo) a přistoupit k jasným reformám.

Po čtyři sta padesáti letech nelze pominout názor, že protestantismus se musí aktualizovat, obnovit, aby opět získal onu dynamiku provizorního (sílu nezajištěnosti), která by měla být jeho existenčním ospravedlněním: Nezařizovat se tak, jako bychom zde měli být věčně. Toto obnovení je o to těžší, když se mluví ze strany katolíků o návratu odloučených bratří. Tento způsob mluvy zraňuje, protože vlastně požaduje bezpodmínečnou kapitulaci, poddání se. To sotva odpovídá mentalitě dnešního člověka, který nechce zpátky, ale chce překonat sám sebe směrem dopředu. Sjednocení křesťanů nebude znamenat triumf jednoho nad druhým. Kdyby se mělo jednat o vítězství jedněch a porážce druhých, pak by nikdo takovýto druh jednoty nepřijal.

My protestanté jsme v nebezpečí, že se oddáme dvěma iluzím: jakožto dědici jedné reformy bychom si mohli myslet, že reformy jsou už provedeny jednou provždy. Byli jsme přesvědčeni, že jsme znovu nalezli původní čistotu prvotní církve, ale nemůžeme se sjednotit a dorozumět o časovém bodě, kdy skončila tato první perioda prvotní církve. A jděme dále. Neproniklo také do našich vlastních obcí sebeuspokojení, závislost na tradicích, na institucích, na učených názorech, které se stále více vzdalují původnímu myšlení reformace? Na našich institucích leží břemeno více než čtyř století. Kdo bude schopen provést nové a hluboké reformy, abychom se dostali opět do spojení s lidmi naší doby?

Jiná iluze spočívá v tom, že si myslíme, že katolicismus se díky reformám, které vyšly z posledního koncilu, bude protestantizovat. Neznamenalo by to, že bychom setrvávali a jaksi ztuhli v mentalitě „zpátky“, která se v žádném ohledu neodlišuje od té, proti které jsme měli tenkrát zásadní námitky? Pak bychom vlastně měli zůstat jenom tím, čím jsme, a mohli bychom čekat na to, že katolíci přijdou za námi.

Nabízí se nám hodina Boží. Přivítáme ji s prostým srdcem a s pokorou? Neutečeme se znovu do sebeospravedlňo­vání? Budeme ochotni napomínat, přesvědčovat a podporovat reformy církve Boží a nést je?

Roger Schutz

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.