O víře

PEVNÝ BOD

Víru si představuji jako nataženou ruku, kterou se držím pevného bodu. Tento obraz asi nejnázorněji vyjadřuje, o co ve víře jde. Víra dává člověku životní stabilitu. Ocitnu-li se v problémech, na které nestačím, mučí-li mne otázky, které si nedokážu zodpovědět, jsem-li zdeptán na těle i na duchu, přesto nerezignuji na život. Držím se přece toho, co se nepohne. Ztrácím pevnou půdu pod nohama, nad sebou však mám onen podivuhodný bod, k němuž jsem připoután, který mne nese a unese se vším, co mne tíží. Pevný bod, s nímž jsem vírou spojen, ale člověka pouze nenese. Tento bod má rovněž zásadní význam pro jeho orientaci. V prostředí, kde je všechno v ustavičném pohybu, záhy ztrácíme pojem o tom, co je nahoře a co dole, co vpravo a co vlevo, co vpředu a co vzadu. A to je velmi nebezpečné. Kde člověk orientaci ztratí, tam jeho mysl zachvacuje chaos. Pevný bod mu dovoluje chaosu vzdorovat. I když se kolem mne všechno převrací, já stále vím, co je nahoře a co dole, co vpravo a co vlevo, co vpředu a co vzadu. Chci-li se pevného hodu držet a orientovat se na něm, musím ho ovšem nejprve najít. Někdy máme dojem, že pevné je kolem nás téměř všechno, na co se podíváme. Ale to je omyl. Pevného je toho v našem světě naopak velice málo. Leccos se tak navíc pouze tváří. Hledání pevného bodu, se kterým spojím svůj život, je proto tím nejzávažnějším a současné nejriskantnějším počínáním, které před sebou máme. Tyto úvahy chtějí naznačit, kde ho hledat a na co si dát přitom pozor, abychom nesáhli vedle.

JAK HO POZNAT

Pokud něco hledám, musím mít alespoň přibližnou představu, jak to má vypadat. Jaké znaky jsou tedy pro pevný bod příznačné? Nejdůležitější jsou určitě ty, které jsou podstatné pro život a nám lidem se jich nedostává nebo je máme v nedostatečném množství. Mohli bychom vyjmenovat celou řadu projevů, kterých se to týká: odpovědnost, věrnost, čestnost, laskavost ... Dál už raději tuto polohu nebudu rozvíjet, abychom neskončili v pouhém moralismu. Společným jmenovatelem těch vyřčených i nevyřčených je však zcela určitě spolehlivost. Ona spolu ostatně spolehlivost a pevnost hluboce souvisí. K čemu by byla pevnost, kdyby se na ni nedalo spolehnout, kdyby se projevovala pouze někdy a platila pouze pro někoho? Pevný bod je spolehlivý!

První zkušenost se spolehlivostí zpravidla činíme v rodině. Dětství není rajskou dobou jen proto, že si v něm ještě nemusíme „v potu své tváře" vydělávat na svůj denní chléb, ale zejména proto, že se v něm můžeme cele spolehnout na své rodiče. Všeho, co nepadá jako mana z nebe, se dítěti dostává z jejich lásky. Jsou samozřejmě i krkavčí rodiče, kteří své potomky nemilují, ti však prostě příkladem nejsou. Ve zdravé rodině mají rodiče své děti rádi a všemožně jim vycházejí vstříc. Svůj vztah k nim nebudují na základě zásluhovosti. Rodiče o své děti pečují, i když ty je zlobí a trápí, stavějí se proti nim a působí jim starost. Přesto je nezavrhují, ale zkoušejí to s nimi znovu a znovu. V rodičovské lásce lze nalézt mnoho znaků, které jsou příznačné pro pevný bod.

DOKUD JSEM BYL DÍTĚ

Ale člověk nezůstává pořád dítětem. Rajská doba jednou skončí a my se posuneme do další etapy svého života. V ní si mimo jiné začneme uvědomovat, že pevný bod našeho dětství má a vlastně vždycky měl své limity. Fungoval v našem malém světě teritoriálně vymezeném domem a ulicí a časově výhledem k Vánocům či prázdninám. Ale svět je mnohem větší a čas mnohem sofistikovanější, než jsme si jako děti mysleli. Apoštol Pavel shrnuje tuto zkušenost lidského dospívání výrokem: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě: když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské." To není nevděk a znevažování rodičů. To je způsob racionálního vykročení do prostoru a času bez hranic. Dosud jsem byl na cvičišti, teď vstupuji na bojiště.

Stát se mužem neznamená ztratit dětské touhy. Dospělost je pouze přenáší do univerzálnějších poloh. Jako je dítě ve svém malém světě vykořeněno bez pevného bodu svých rodičů, tak je dospělý ve velkém světě, do něhož se posunul, vykořeněn bez pevného bodu, který funkci toho rodičovského přejímá. Všechna „poctivá" náboženství reagují právě na tuto lidskou potřebu. Pokoušejí se svým zvěstováním, obřady a rituály zprostředkovat člověku hlubinu bezpečí, bez níž se životu odcizujeme, protože nás sžírá neklid a nejistota. Ačkoli rozvíjím tyto úvahy z pozice jednoho konkrétního náboženství tohoto typu, přesto se domnívám, že si i ta ostatní, takto orientovaná, zaslouží náš respekt. Vyrůstají totiž také z bytostného zájmu o člověka.

MŮJ PEVNÝ BOD

 Kdybych byl buddhista, začal bych teď psát o buddhismu. Kdybych byl žid, začal bych psát o židovství. Ale já jsem křesťan, a proto si z těch „poctivých náboženství" vyberu křesťanství. Můj pevný bod leží pevně zakotven v jeho myšlenkovém systému. Co nám tedy křesťanská víra pro naši životní stabilitu nabízí? Dá se to shrnout do dvou vnitřně spolu nerozlučně provázaných okruhů. Prvním je obraz světa jako prostoru, který je smysluplný. Druhým je možnost mít na této jeho smysluplnosti osobní podíl. Nejvýraznějším biblickým textem, který líčí svět jako náš dobrý domov, je zpráva o stvoření. Škoda, že při její četbě často ulpíváme na „sedmi dnech" a pomíjíme větu, kterou každý stvořitelský den uzavírá: „Viděl Bůh, že to je dobré." Právě tato věta nám totiž sděluje, že prostor, do něhož jsme byli postaveni, má svou kvalitu. Nežijeme v podařeném prostoru. Souhrnné hodnocení stvořitelského díla je dokonce vyjádřeno superlativem: „Všechno, co Bůh učinil, je velmi dobré". Co je „velmi dobré", to nemůže postrádal smysl.

Naše možnost mít na smysluplnosti světa podíl je dána tím, že jsme jeho součástí. Dokonce zcela výjimečnou součástí. O nikom jiném, pouze o člověku je řečeno, že ho Bůh učinil, „aby byl jeho obrazem". Toto je naše poslání! My lidé máme světu zprostředkovávat podobu neviditelného Boha. Míra smysluplnosti našeho života je přímo úměrná tomu, s jakým nasazením tak činíme. Podle toho člověk odchází ze života bud smířený a vyrovnaný, nebo rozdrásaný a zoufalý. Záleží, jak vážně vzal to, kým má být.

JEŽÍŠ KRISTUS

Pevný bod, který svírá křesťanova natažená ruka, nese jméno Ježíš Kristus. Apoštol Pavel píše o Kristu v epištole do Kolos: „On je obraz Boha neviditelného". Ježíš je člověkem, který naplnil poslání. Tím se stává modelem každému, kdo chce dostát svému poslání a zprostředkovávat světu podobu neviditelného Boha. V Ježíši Kristu vstupuje Bůh s člověkem do toho nejužšího vztahu. Ježíš je Immanuel, to znamená „Bůh s námi". V něm dostává pevný bod, který nám dává stabilitu, hmatatelnou podobu. Teologové mluví v té souvislosti o „vtělení". Vyjadřují tím, že věčný Bůh vstoupil do pomíjitelného těla Ježíše Nazaretského. Možná jsme na rozpacích, co si pod tím představit. Ježíšovo konstatování že „Bůh je Duch", uvedené v rozhovoru se samařskou ženou, naznačuje, že „vtělení“ znamená duchovní ovládnutí tělesného. A to je proces, se kterým máme zkušenost. Každý pohyb našeho těla je vyvolán podnětem vyslaným mu naší myslí. Ježíšovy podněty, jako inspirované Bohem, jsou přitom svaté.  Živé víře tato identifikace Ježíše s Bohem stačí. Rodící se víra však touží po důkazech. I Jan Křtitel se Ježíše ptá: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš poukáže na to, co se kolem něho děje: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ Tím ovšem ona důkazní řada nekončí. Na Golgotě Ježíš klade svůj život pouze za své přátele, ale i za své nepřátele. Toto počínání odhaluje, podstatu svatosti. Svatost je obětovná láska!

JAK SE HO DRŽET

Křesťansky věřit znamená vstoupit s Ježíšem Kristem do vztahu. Ten vztah může mít navenek různou podobu. Od zcela civilní až po nábožensky košatou, od liberální až po tvrdě fundamentalistickou. Je dobře, že si můžeme zvolit přístup, který je naší povaze nejbližší. Neměli bychom však ztrácet z mysli, že tento přístup nic nevypovídá o kvalitě tohoto vztahu. Tu totiž neurčuje jeho podoba, ale schopnost budovat jej s Ježíšem oboustranně. Pokud v něm pouze přijímáme a nic ze sebe nevydáváme, stává se z víry náboženský konzum, který vklad Božího zachraňujícího milosrdenství devalvuje. Neduživost současného evropského křesťanství je způsobena právě tím, že svou apatií činíme z Boží drahé milosti, zaplacené životem Ježíše Krista, milost lacinou.

Víra se často opisuje jako „následování". Tento výraz není až nějakou pozdější teologickou konstrukcí. Podle evangelijního svědectví Ježíš povolával své učedníky právě k následování. „Pojď za mnou." říká Šimonovi, Ondřejovi, Jakubovi, Janovi i Matoušovi. Tato Ježíšova výzva jedinečně postihuje, o co ve víře jde. Ne o únik z reality do nebe. Křesťanská víra je usilováním o život, který v sobě zrcadlí život Ježíšův. V identifikaci s jeho způsoby – v předchozí kapitole jsme se dozvěděli, jaké jsou – se naplňuje naše odvěké lidské určení být Božím obrazem. V Ježíšově osobě máme co činit s průmětem nebeského do prostoru pozemského. Připodobňovat se svými projevy Ježíši znamená stávat se člověkem, jakého si Bůh od počátku přeje v tomto světě mít.

VÍRA V SRDCI

Situovat víru do srdce je přírodovědný nesmysl. Srdce je sval a senzory citu v něm nejsou. Přesto do něj lidstvo sídlo citové vnímavosti od nepaměti klade. A pokračuje v tom, ačkoli už dávno ví, že v něm takové centrum není. Přírodovědec se v srdci citové buňky nalézt nepokouší, když je však zamilovaný, tak si klidně namaluje do svého deníčku srdíčko. Srdce jako sídlo citu je prostě tak mocný symbol, že mu tuto funkci nelze odebrat. Obzvláště, když nemáme, čím bychom ho v této roli plnohodnotně nahradili. A tak prostě odlišujeme, jestli hovoříme o srdci v nemocnici na koronární jednotce nebo v kavárně na setkání mladých básníků. Stejně ostatně zacházíme i s mnoha jinými pojmy. Témuž výrazu přisuzujeme v odlišných kontextech různé významy.

Když apoštol Pavel napíše v epištole Římanům „srdcem věříme", naznačuje tím, že víra má co činit s citem. Cit je přitom projevem intuitivním. Ukládá se v něm sice zkušenost věků, svá aktuální rozhodování ovšem nezakládá v konkrétních argumentech. Citové rozhodování je proto vždycky vnějšně nezajištěné. Máme-li ho zdůvodnit, tak jen nesnadno hledáme slova. Pokud na nás někdo vyrukuje s argumenty, rozcupuje nás jimi zpravidla na kusy. Samozřejmě, že nám to vadí. Ale i když tyto konfrontace prohrajeme, přesto svůj názor neměníme, intuice je prostě cosi neodolatelného, co nám říká, že pravda je jinde, než kam ji odkazují argumenty. Toto se skrývá za oním Pavlovým „srdcem věříme". Víra jako intuice je přitom dobře slučitelná s Pavlovou představou víry jako daru.

VÍRA V HLAVĚ

Pro svět je typické, že počátky věcí jsou v něm zahaleny tajemstvím. On bývá problém už s tím, do čeho ten počátek situovat. Je počátkem lidského života okamžik zrození, početí, nebo už moment, kdy mezi budoucími rodiči přeskočila jiskra? Zrod víry se pravidlu tajemného počátku nevymyká. Jakmile zde však víra jednou je, začne sama sebe reflektovat a zkoumat předpoklady, ze kterých povstala. Toto počínání má racionální povahu a racionalita je v naší kultuře přisouzena hlavě.
Srdce a hlava nejsou – nebo by alespoň neměly být – ve vzájemném napětí. Kde sféra jednoho končí, tam sféra druhého začíná. Srdce svým intuitivním, přitom však zásadním výnosem, klade výchozí axiomy. Hlava pak tyto axiomy podle zákonů logiky rozvíjí a dotahuje do všech poloh, do kterých se jejich důsledky promítají. Toto rozdělení rolí bychom měli respektovat. Pokud tak nečiníme, dochází ke zkratům, a z víry, která je člověku ze své podstaty zdrojem stability, se stane zdroj chaosu.

Proto, aby se toto nebezpečí minimalizovalo, jsou tu teologové, tedy odborně vzdělaní jedinci, jejichž úkolem je dbát na to, aby co přísluší srdci, zůstalo srdci, a co přísluší hlavě, zůstalo hlavě. Když tito „supervizoři" víry konají svou práci dobře, jsou ostatním velkou pomocí. Ale ani oni nejsou neomylní a občas selžou. Proto je dobré pokládat je při všem respektu za lidské autority a nevyřazovat z myšlení víry příliš rychle svou vlastní hlavu. To je ostatně jeden ze základních principů reformace.

VÍRA V CÍRKVI

Vedle citu a rozumu formuje víru i společenství. To, které vytvářejí křesťané, se nazývá církev. Podle reformačních vyznání je církev tam, kde se čistě káže slovo Boží a vysluhují svátosti. V církvi by měla panovat nějaká základní názorová shoda. Otázka je, kam až tuto shodu vyžadovat a kde leží hranice, za kterou by měla církev respektovat názorovou pluralitu. Rozhodování tu komplikuje skutečnost, že křesťanská víra není pouze teoretickou naukou, ale ze své podstaty má přesah do etiky.

Římskokatolická církev má tendenci posouvat hranici vyžadované shody stále dál. Až tam, kam jí to lidé dovolí. Pokud dnes nejsou její nároky na loajalitu jejích členů takové jako ve středověku, není to změnou její věrouky, ale změnou jejího společenského postavení. Evangelické církve (alespoň ty lidového typu) se nacházejí v opačné poloze. Vyžadovaná shoda je v nich menší než minimální. Proto se od jejich členů můžeme nadít i tak absurdních výpovědí jako: „Evangelík jsem, ale v Boha nevěřím.“ Raná církev si jako minimální platformu názorové shody zformulovala vyznání známé pod označením „Apoštolské“. Vyhlašuje v něm svou víru v Boha chápaného jako Stvořitele, v Ježíše Krista definovaného jako jeho Syna a v Ducha svatého. Vyjadřuje v něm rovněž respekt k těm, kteří v tohoto Trojjediného Boha věří, a k těm, kteří ve víře něho zemřeli. Na závěr vyhlašují přesvědčení, že ve vztahu k Trojjedinému Bohu naplníme svůj život smyslem, který mu nevezme ani smrt.

VÍRA V DĚJINÁCH

Křesťanská víra – stejně jako každý jiný vztah – neformuje pouze lidskou mysl, ale i lidské jednání. Určité životní projevy preferuje, jiné potlačuje. Osobní odpovědnosti za život z víry však začala být záhy nadřazována odpovědnost církve. S tímto posunem se setkáváme už ve Skutcích apoštolských. Členy Jeruzalémského sboru, Ananiáše a Safiru, kteří jednali nečestně, nesoudí jejich vlastni svědomí, ale apoštol Petr. A jeho soud byl opravdu tvrdý. Obu manželé se po svém usvědčení skácejí na zem mrtví. Tato tvrdost v církvi bytněla a domácněla zejména v dobách, kdy se těšila podpoře státu. Tehdy vznikl i alibistický model „duchovního" a „světského" ramene. Duchovní rameno, tedy církev, rozsudky vynášelo, světské rameno, tedy stát, je vykonávalo. Tento postoj, kdy se církev autoritativně stavěla nad svědomí věřícího jedince, byl pro některé křesťany nepřijatelný.

Proto – také velice záhy – začala vznikat „disidentská“ křesťanská uskupení. Z některých se vyprofilovaly sekty, tedy skupiny, které od podstatného odvádějí. Jiné se však církvi staly „kmenovými buňkami“ životodárné obnovy. Nejen Ananiáš a Safira, ale i Petr totiž dokáže Krista zapřít a potřebuje, aby jím někdo zatřásl a opět přivedl k lomu, od čeho se vzdálil. V tomto smyslu sehrála svou jedinečnou historickou roli česká a světová reformace. V dnešní době žel církve z nich vzešlé reformační zásady spíše utlumují. Proto lze očekávat vznik nových „disidentských“ uskupení, která budou opět důrazně ukazovat k lomu biblicky podstatnému.

VÍRA V PRŮBĚHU ŽIVOTA

Víra není statická. Jsou doby, kdy nám připadá nezdolná jako skála, ale pak nás něco bolestně zasáhne a začne se otřásat v náporu pochybností: „Skutečně mě ten pevný bod, jehož se držím, unese? Nezhroutím se i s ním?" Vedle nárazových krizových zátěží však víra má i svou ustálenou dynamiku. Počáteční dětské stadium charakterizuje její nezpochybnitelnost. Pokud se někdo pokusí zproblematizovat. co tatínek s maminkou svému děťátku o Panu Bohu pověděli, okamžitě se dostává do role nepřítele. Řeknou-li to rodiče svému dítěti dobře, uvedou ho do toho nejkrásnějšího období víry. Neproblematického, plného důvěry a z ní pramenícího hlubokého pocitu bezpečí. Když Ježíš vykládá učedníkům o nejslavnější podobě víry, ukáže na tu dětskou.

Ale tatínek s maminkou jsou pro své ratolesti nejvyšší autoritou jen na čas. Puberťák se vůči nim postaví do opozice a co pod jejich vlivem jako dítě zapáleně bájil, to nyní začne se stejnou vervou kritizovat. Pro rodiče to bývá bolestné rozčarování. Nejedna maminka si kvůli tomu hodně popláče. Má-li se však víra stát osobně prožitou a zasáhnout vedle srdce i hlavu, je třeba dát tomuto období vzdoru průchod. Pokud člověk touto kritickou fází projde a dojde k závěru, že ho jeho rodiče nebalamutili, ale dali mu do vínku tu nejdražší perlu, dětsky bezprostřední víra se mu stane vrcholem poznání. Pyšná hlava se pokorně sklání a vděčně přitaká srdci. Puberťák nejen že dospěl, ale i dozrál a odhalil, že mu tatínek s maminkou nedali hada, nýbrž chléb.

SLÁVA VÍRY

Karel Marx označil náboženství za opium lidstva. Držet se pevného bodu, který Marx nazývá ideálem, podle něj člověku přináší pouze iluzorní štěstí a odvádí ho od toho. aby usiloval o štěstí reálné. Na ideál se dá samozřejmě reagovat i tímto způsobem. Pro některé náboženské systémy je taková reakce skutečně typická. O biblické víře to však neplatí. Ideál v ní člověka naopak motivuje k tomu, aby se s ním už nyní snažil dát do souladu svůj život. Čeho se drží a k čemu současně v čase směřuje, o to už nyní usiluje. Křesťanská víra z toho důvodu není apatická ani společensky destruktivní, ale naopak vysoce konstruktivní. Je nesmírně účinnou motivací pro život. Poskytuje totiž člověku jasnou představu cíle a současně mu dává pevnou půdu pod nohama, po které k tomuto cíli směřuje. Žít bez vize, tedy bez ideálu, je jako stavět dům bez plánu. Samozřejmě, že i bez něj lze na sebe vršit cihly, klást stropy a zvedat krov. Taková stavba však nebude docela určitě splňovat požadované bezpečnostní ani estetické parametry. Ale konec konců i opium lze ze určitých okolností akceptovat. Když je bolest nesnesitelná, ordinují ho i ti nejvěhlasnější lékaři. Co je v normálním běhu života nepřípustné, to je v mezních situacích milosrdenstvím. K umírajícímu mluví už jen srdce. Kdo nemůže jít dál ten před sebe může alespoň hledět a těšit se tím, že co ho do sebe brzy vtáhne a navěky podrží, není jeho lidská bezmoc, ale Boží spásná moc. V jistotě, že nejsem sám svůj, ale patřím svému Pánu Ježíši Kristu, tkví největší sláva křesťanské víry.

Autor: Emanuel Vejnar
Ilustrace: Lydie Férová